Dny ubíhaly a páneček se již začal usmívat a už mě ani tolik nekáral. Věděl jsem, že to nakonec vzdá. Víte, my kočky jsme v tomto přebornice, nepřestaneme, dokud nedosáhneme svého. Teď jsem tu byl pánem já. Jen už jsem se nepřibližoval k tomu zubatému, co páneček každou chvíli loví a stále to nemůže ulovit. Jen ho z dáli pozoruji, jak se marně snaží. Měl to nechat na mně, já bych si s tím věděl rady jedna dvě. Ale přiznám se vám, že jednou byl hrdina zase on a já jsem byl hrůzou celý zježený a zalezený v krabici. Vytáhnul ze skříně nějakou věc a odmotal z ní nějakou tlustou šňůru a než jsem na ten její konec stačil zaútočit, zasunul ho páneček do zdi. Přikrčil jsem se k zemi a číhal, až ze zdi zase vyleze. Ale stalo se něco, co si dodnes neumím vysvětlit. Najednou se spustil takový strašný hluk, až jsem vystřelil směrem ke krabici takovou rychlostí, že už jsem ani nestačil do ní naskočit vrchem, ale proletěl jsem do ní boční stěnou. Jenom díra za mnou zůstala. Škvírkou jsem pohlédl, co se to děje a zkoprněl jsem. Páneček držel tu divnou věc u zdi a ta s ním tak třepala a prášila kolem sebe, že ho přestávalo být vidět. Byl jsem schoulený v krabici a moje odvaha a lovecká vášeň byla ta tam. Po chvíli to ustalo, ale já jsem pro jistotu z úkrytu raději nevylézal. A udělal jsem dobře, protože se to ještě několikrát opakovalo. Jenom nechápu, proč neutekl taky páneček, měl tolikrát možnost, když byl klid. Ten den jsem již z krabice nevylezl. Páneček již dávno na balkóně nebyl a jen mne volal z pokoje. Jo, to víš, říkal jsem si, já vylezu a jsem tu teď jediný, koho ta potvora může ulovit. Na konec si pro mě přišel, vzal mě do náruče a odnesl dovnitř. Nesnáším, když mě někdo bere do náruče, ale tentokrát mi bylo v jeho náručí moc dobře. Obdivoval jsem ho. Když jsme večer uléhali, tak jsem mu z vděčnosti ani neulovil palec u nohy, tak jako to dělám jindy. Vždy ho s tím zlobím. Byl jsem k němu přitulený celou noc. Nespal jsem a pozoroval jsem přes okno balkón, jestli ta věc už odešla. Ale k ránu se mi začala zavírat víčka a tak jsem to vzdal a usnul jsem. Když jsem se probudil, venku svítilo slunce a páneček už zase byl na balkóně a rozmotával nějakou drátěnou síť. Dosud jsme tam měli síť jen z provázků. Proto jsem taky nesměl být na balkóně sám, když páníčkové nebyli doma. A tak jsem seděl za oknem a jen jsem ho pozoroval. Po chvíli, jsem ucítil, že se z balkónu line takový zvláštní pach, který jsem ještě nikdy necítil. Zvědavost mi nedala a nakouknul jsem dveřmi, co se to tam děje. Když jsem viděl, že má páneček v ruce něco chlupatého, namáčí to v plechovce a pak s tím jezdí po desce sem a tam, tak už jsem nevydržel a rozběhnul jsem se na průzkum, aniž by si toho páneček všiml. Bleskově jsem na tu desku vyskočil a "děly se věci". Zaslzely mi oči, nos se mi stáhnul, v hlavě se mi zatmělo a nohy se mi rozjely. Chtěl jsem rychle pryč. Podařilo se, ale jaké bylo moje zděšení, že přestože jsem uniknul, tak tlapky se mi stále lepily k zemi.

Chtěl jsem si je olízat, ale jen jsem to zkusil, hned jsem vyprsknul. Co to je? Nakonec mi je páneček otřel hadrou a teplou vodou s bublinkami. Ještě dnes cítím ten pach na jazyku. Nu a to bylo naposledy, co jsem podlehl zvědavosti a šel za pánečkem na balkón a po celou dobu, co tam páneček ještě něco dělal, jsem ho jen pozoroval přes okno. Za pár dnů začal páneček i s paničkou na balkóně uklízet a to mi již znovu otrnulo a přišel jsem za nimi. Byl jsem moc překvapený. Byla tam již ta drátěná síť a měl jsem u ní udělanou širokou rozběhovou cestu. Bývám na ní velice rád, hlavně když prší, to z ní lízám vodu a pak se rozběhnu a jedu na druhou stranu po zadku. Je to velká kočičina.

Jo, zapomněl jsem vám ještě mňouknout, že páneček mi taky udělal dvířka do dveří. Trvalo mi to týden, než jsem pochopil co to vlastně je a pak další týden, než jsem se naučil přes ně prolézat. Nevím, kde vzal páneček tu míru toho otvoru, připadalo mi to jako dvířka pro myši. Zprvu jsem si myslel, že tam ten můj velký zadek ani neprotáhnu a taky to ani nešlo. Ale pak jsem na to přišel, že nesmím dávat zadní nohy pod sebe, ale mít je za sebou a dvířkami jen proskočit. A šlo to.

Teď už nemusím škemrat, o otevření dveří. Našel jsem si i zábavu. Když každé ráno panička otevře v ložnici okno, aby vyvětrala, tak já mám o rozcvičku postarané. Proběhnu dvířkami na balkon, vyskočím nahoru na desku a běžím na druhý konec balkonu a s tama skočím přímo do ložnice

a běžím do obyváku a mířím si to znovu do dvířek. A tak to vždy proběhnu alespoň pětkrát. A pak si znovu lehnu do pelíšku a usnu. Jednou jsem se v té rychlosti do dvířek netrefil a to byla rána. Ale naštěstí to odneslo jenom sklo a můj bolavý zadek. Nu a pro dnešek by to bylo všechno, co jsem vám chtěl mňouknout. Už se těším na pelíšek.