17

Kapitola III..

           Nevím už, jak dlouho jsem utíkal, ale začínal jsem být unavený. Schoulil jsem se proto pod strom a usnul jsem. Když jsem se probudil, sluníčko už pronikalo mezi stromy až na zem a tam se do zlatova lesklo a odráželo od kapiček, myslím, že jim říkáte rosa. Z počátku jsem si myslel, že tu musely v noci tancovat kočičí víly a rozsypaly se jim korálky. Když jsem se snažil posbírat je do tlamičky, tak se mi rozplynuly na šňupáčku. Chutnaly jako voda, ale mnohem lepší, než mi panička dávala doma do misečky. A tak jsem se jich nalízal do sytosti. Taky jsem měl už velký hlad a po prvé jsem si uvědomil: co já vlastně budu jíst? Vzpomněl jsem si na mámu, jak mi říkávala, že kočky, které jsou bez domova na ulicích, nechytají myši pro zábavu, ale jako potravu. Brrr, otřepal jsem se při pomyšlení, že je asi budu muset jíst taky. Ale zase takový hlad jsem ještě neměl, abych se do toho musel pustit hned. A tak jsem se vydal dál, do toho hlubokého lesa. Měl jsem radost, že jsem volný a nemusím se bát udělat jakoukoliv kočičinu. A tak jsem skotačil, lovil motýly a zapomněl jsem na chvíli na veškeré starosti. Připadal jsem si, jako když jsem byl ještě malé bezstarostné koťátko, za které všechno vyřeší máma. Nu a čas utíkal a došlo i na lov myší a dokonce mi i chutnaly. Byly ale trochu jiné, než byly u nás na dvoře. Tyto měly jinou barvu a měly delší čumáčky. Samozřejmě, byly taky rychlejší. Tak uběhl první den nového lesního života. Večer jsem si našel pelíšek ve velké houštině, to mi napověděl instinkt, že by pelíšek neměl být moc přístupný čtyřnožcům, větším než jsem já. S těmi menšími si poradím a těm velkým pak v lese, kde jsou haluze až po zem, lehce uteču. Byl jsem hrozně unavený a bylo toho na mne ten den moc, zachránit si život a přitom přijít o domov a začínat v úplně v novém a pro mne neznámém prostředí, to je i na kočku hodně. A to kočka něco vydrží. Neříká se zbytečně, že má šest životů. A tak jsem v tom pelíšku hned usnul.
          V noci jsem se budil a bylo mi smutno. Ráno jsem vylezl z těch haluzí na sluníčko a chvíli jsem se vyhříval a tak mi uběhlo několik dnů. Už jsem si pomalu začínal na toto prostředí zvykat. Někde před sebou jsem zaslechl, jak bublá voda. Vody se teď ale bojím, snad i to jednou překonám. Všude bylo po ránu všelijakých vůní a pachů, že jsem nevěděl, za kterou z nich se vydat. Ale co to? Jedna z těch vůní byla tak silná, že se mi až hlava zatočila. Za ní jsem přece odešel z domova. Nasál jsem ještě jednou, nabral směr a rozběhl jsem se tím směrem, odkud přicházela. Běžel jsem jak o závod a nevěděl pořádně ani za čím. Pach byl čím dál silnější, zastavil jsem, abych si na chvíli odpočinul a olízal tlapky, které jsem měl od krve. Najednou jsem v zádech ucítil nějaký pohled, něco mne upřeně pozorovalo. Pomalu jsem se otáčel a měl jsem pravdu. Z nedalekého křoví na mne hleděly dvě zelené oči. V prvém okamžiku jsem se hrozně lekl, ale pak jako by ta dvě světélka volala "pojď sem, pojď sem" a tak jsem se přihrbil a zapomněl na veškerou bolest v tlapkách a pomalu jsem se blížil k tomu křoví. A ty dvě oči začaly z toho křoví vylézat a já jen zíral, byla to kočka. ty pohyby a to chování, jako by k tomu lesu patřila. Později jsem na to přišel a netrvalo to ani tak dlouho, že je divoká kočka. Její tělo se téměř nepohnulo, a přesto se ke mně blížila. A já neměl vůbec strach.

18

Přiblížil jsem se k ní a ona na mne zasyčela a tak jsem raději couvnul. Pozorovali jsme se tak bez hnutí snad víc než hodinu. Pak jsem se odhodlal znovu a natáhl jsem se k ní, ale tentokrát už nesyčela a přiblížila hlavu taky. Očichali jsme se. Ach kočičí bože, ta voněla. Mně se najednou začal točit celý svět a přestal jsem svým kočičím rozumem vnímat, co dělám. A to se tedy děly věci. Pak jsme unaveni společně zalezli do toho křoví a usnuli jsme. Tedy, alespoň já.
          Vzbudil jsem se až na druhý den ráno. Celou dobu se mi o ní zdálo, jak si spolu předeme a mňoukáme o svých životech. Při tom mi lízala mé sedřené pacičky. Ráno, když jsem se vzbudil, Ginger byla pryč. Tak jsem si jí pojmenoval ve snu. Zprvu jsem nevěděl, jestli se mi to opravdu jen nezdálo, ale tlapky jsem měl hezky vyčištěné, tak to musela být pravda. A tu její vůni jsem stále ještě cítil, tak jsem se rozběhnul za ní.
          Trvalo mi to dva dny, než jsem jí našel, s radostí jsem se k ní rozběhl, ale ona opět zasyčela a nechtěla se semnou přátelit. Nerozuměl jsem tomu, ale coby správný kocour, jsem se nevzdal a stále jsem ji s menším odstupem sledoval. Věděla o tom a nebránila mi a ani se mi nesnažila zmizet. A jak jsem později zjistil, vůbec by to pro ni nebyl žádný problém. Jak ta se tu vyznala a uměla pohybovat, jen jsem zíral. To já bych na našem dvoře nesvedl a to jsem se vyznal.
          Nevím, jak dlouho jsem za ní chodil, ale každým dnem mi dovolila zmenšit vzdálenost mezi námi. Už jsem ji mohl sledovat i zrakem a ne jenom čichem. Byl jsem šťastný a věděl jsem, že už brzy mi dovolí běžet vedle ní. Myšlenkami už jsem byl u ní a nedával jsem pozor na nebezpečí, které mi v tomto lese stále hrozilo. Něco mi skočilo na hřbet takovou silou a vahou, že jsem se okamžitě svalil na zem. Sevřelo mne to a zakouslo se mi to do krku. Tenkrát jsem myslel, že z tohoto už se nevylížu. Byl to divoký kocour a zřejmě jsem mu vešel do jeho království. A nebýt tehdy Ginger, tak mne ulovil. Byla jedním skokem u nás a na toho kocoura se vrhla s takovým divokým zápalem, že jsem nechtěl věřit vlastním očím. Kocoura zahnala a já jsem od té doby k ní choval tu největší úctu a respekt. Olízala mi rány a už mne od sebe nikdy neodehnala. Já jsem ji miloval a dal bych za ni život. Bylo to to nejkrásnější, co mne mohlo v mém krátkém kočičím životě potkat. Kdyby už nic nebylo, tak to stálo za to žít. Naučila mne lovit, schovávat se, tiše a neviditelně se pohybovat, zkrátka všechno, co jí dala příroda, předávala teď mně. Zesílil jsem a byl jsem samý sval. Dnes už bych se tomu kocourovi postavil jako rovnocenný soupeř.
          Jednou nás honili zatoulaní psi. Kdysi by mi šlo o život a byl bych z toho strachem celý vedle, ale tenkrát jsme z toho měli s Ginger legraci. Taktikou, kterou jsme si spolu vytvořili, jsme je úplně utahali a pak jsme se stali útočníky my. Už jste někdy viděli, aby kočky lovily psy? A přes to tomu tak bylo. Ale neulovili jsme je, nechali jsme je pak být, nakonec mi jich bylo líto a tak Ginger na mne dala a odešli jsme. A ti zahanbeně utíkali a ani se neohlídli. Králíky, či zajíce jsme ani lovit nemuseli, vbíhali nám do tlamičky sami.

19

           Nejednou jsem si vzpomněl na tu pohádku o tom království, kde vám lítají pečení holubi, přímo do tlamičky. Když jsme objevili někde králíka, tak jsme se tichounce rozdělili a Ginger šla vždy na druhou stranu, tam se přikrčila a čekala. Já jsem pak jen vyskočil a udělal ze sebe strašáka. Králík vypálil na tu druhou stranu směrem ke Ginger a ta po něm pak jen bez námahy chňapla pacičkou. Ale z takového lovu jsme žádný požitek neměli. To byla jen strava z nouze. Myši, to jsme už vůbec nelovili. Ale říkala Ginger, že v zimě budeme vděčni i za to. A tak jsme si spolu pomáhali, jak jen jsme mohli. Když měl někdo z nás úraz, tak ten druhý mu vždy z lásky a něhou pomohl a ránu vyčistil. Naše lovecké umění, které jsme si spolu vytvořili, nám mnohdy zachránilo i život. Nikdy jsme nezaútočili společně, aby se na to protivník, nemohl připravit. Útok toho druhého musel následovat v zápětí a být vždy překvapující a zdrcující. V tomto lese bylo plno mnohem větších koček, než jsme byly my. Měly špičaté uši a vyrůstaly jim z nich nahoře dlouhé chlupy. Zaslechl jsem jednou od lovců (kterých tu bývalo plno a museli jsem si dávat moc pozor, aby nás tou dlouhou holí, co nosí stále u sebe, neulovili), že jim rys vyfoukl to, či ono.
          Ginger byla den ode dne silnější a méně pohyblivá. Narůstalo jí bříško. Mně už začalo pomalu docházet, jak to bylo u nás na dvoře s tím kocourem opelichancem a mámou. Jen dodnes nechápu, jak mohl mámu nechat samotnou. Já Ginger nikdy neopustím a budu jí vždy pomáhat ze všech svých kočičích sil. A vlastně jsem si ani neuměl představit žít v této divočině bez ní. Brzy nastala chvíle, kdy Ginger už na lov se mnou nemohla a zůstávala ležet v pelíšku, který jsem pro ni vybral a upravil, tak aby byl chráněný proti vetřelcům, ale i počasí. Bylo to v silné vykotlané vrbě. Když jsem se jednou vracel z lovu a přiblížil jsem ke svému novému domovu, zaslechl jsem nejkrásnější zvuky na světě. Ty zvuky jsem dobře znal. Hned mi bylo jasné, že jsem kočičí táta. Skočil jsem dovnitř a Ginger se na mne usmála svým pohledem (ten ale vy dvounožci nepoznáte) a svůj pohled svedla ke koťátkům. Byla jen tři, ale zato byla nádherná. Stál jsem tam a najednou jsem cítil velkou zodpovědnost. Přitulil jsem se k nim a ke Ginger a byli jsme šťastní. Ginger jsem pak lovil jen ty nejlepší pochoutky, aby měla dostatek mlíčka pro Ty naše tři kluky. Stále jen pili a spali a zdálo se, že nebudou mít nikdy dost. Zanedlouho je Ginger ponechávala v pelíšku samotné a chodila znovu se mnou na lov. Ale šetřil jsem ji a úlovky jsem se jí snažil ze všech sil nadhánět, aby se co nejmíň unavila a neztrácela zbytečně energii. Brzy si toho všimla a zlobila se. Ale já vím, že to bylo jen na oko. A tak čas ubíhal a koťátka se už začala snažit vylézat z našeho domečku. Už jsme je nemohli opouštět a nechávat je samy doma bez dozoru. Toto nebylo bezpečí našeho dvora, kde jsem si mohl chodit, kam chtěl, sotva jsem se postavil na nohy. Tam jsme byli všichni přátelé, snad jen ten Hudry Hudry, ale i tomu se dalo vyhnout. Tady mým klukům za každým stromem hrozilo nebezpečí. Ale když jsme s Ginger viděli, že už jim nožky sílí a už budou rychle běhat, vzali jsme je poprvé z domečku dolů na zem.

20

No co ti kluci dělali, museli jsme se v duchu smát. Ale při tom jsme byli dvojnásobně ostražití a stále připraveni v případě nějakého nebezpečí zaútočit a za každou cenu je ubránit. Tak jsme to dělali několikrát denně a stále víc jsme se vzdalovali od domova. Když nastal čas, začal jsem je učit lovit. Naučil jsem je všechno, co naučila jejich maminka mne. Na nic jsem nezapomněl. Pro život v divočině to bylo pro ně nezbytné, tak jako nyní pro mne. A jakou jsme měli všichni radost, když se každému podařilo ulovit si první myšičku. Každý si jí neohroženě bránil před zvědavostí těch dvou. Vzpomínám si, jak jsme všichni společně lovili zajíce. Nahnali jsme ho s maminkou do jejich středu a kluci se na něho vrhli, jako opravdové šelmy. Zavěsili se na něho, a protože zajíc byl mnohem větší, tak s nimi běhal po celém palouku a snažil se je setřást. Ale to se mu nedařilo. My s Ginger jsme se smáli a jen jsme dávali pozor, aby s nimi nezaběhl do houští, tam bychom je ztratili z dohledu a to jsme nemohli připustit. Ten první zajíc jim nakonec utekl a my s mámou jsme ho nechali běžet, vybojoval si to a to k této přírodě patří. Ti následující jim už nikdy neutekli. Lovili jsme spolu i jiné hlodavce a taky jsme s nimi ulovili párkrát i nějakého okřídlence. Ale to jsme s Ginger museli být mimořádně ostražití, protože kluci útočili na všechno, co se pohnulo. Jednou jsme málem o jednoho přišli. Sedl si tam okřídlenec, o kterém my dospělí víme, že je to velký dravec a živí se jen různými živočichy. Kluci se na něho bez rozvahy vrhli, ale ten jednoho uchopil a chystal se s ním vzlétnout. Ještě štěstí, že byli kluci spolu. Druzí dva to vycítili a bleskově a zuřivě se na něho vrhli. Nikdy před tím jsme je s mámou neviděli tak bojovat. Už to nebyla zábava a pouhé zajištění potravy, ale boj o holý život. Bojovali statečně, ten dravec je kloval, drápal svými dlouhými drápy, ale oni jako by to ani necítili. Kožíšky měli celé od krve, ale stále se ho drželi, kousali, škrábali, jen peří z něho lítalo, ale vzlétnout mu nedovolili. Po dlouhém boji nakonec ten okřídlenec podlehl. Byli nesmírně šťastní a hrdě nad ním vrněli ocáskem.
          Vím, že jsme jim tenkrát mohli s maminkou pomoct, ale neudělali jsme to, protože tento boj o život si museli vybojovat sami. Musí se naučit spoléhat jen na sebe a rozpoznávat své nepřátele, koho ulovit a před kým tiše a nepozorovaně zmizet. Pak jsme jim s mámou vyčistili rány a toho okřídlence jsme ještě tam na místě všichni snědli. Nezbylo z něho nic, jen hromádka peří. Kluci si samozřejmě mohli vybrat ty nejlepší sousta. Na mne s mámou zbyly už jen kosti, ale tentokrát nám chutnaly, protože si je kluci tak těžce vybojovali.
          Měsíce ubíhaly a kluci rostli a stávali se zdatnými, samostatnými a odvážnými lovci. Při jednom z posledních lovů jsme v zápalu boje s nějakým velkým hlodavcem, zapomněli všichni dávat pozor, co se děje v okolí a tak se stalo, že na nás zaútočil rys. Byla to ta mnohem větší kočka, než jsme my, co jí z uší rostou štětičky chlupů. Na útěk už bylo pozdě a tak nezbylo než se jí tvrdě postavit. No, to vám byla mela. Ale netrvalo to dlouho a bylo nám hned jasné, že ten rys neměl proti nám pěti sebemenší šanci.

21

Škrábali jsme ho a kousali, kde se jen dalo. Brzy to poznal i on a dal se raději na útěk s jekotem a prosbou, abychom ho nechali a nepronásledovali, čemuž jsme rozuměli, protože rys je taky kočka. A tak jsme ho nechali utíkat, protože zde v divočině se nezabíjí ze msty, či ze zábavy, ale jen když jde o potravu, či boj o holý život. To pak je, kdo s koho. A my jsme poznali, že v takové přesile, nám o život nejde a žádné nebezpečí nám od něho nehrozí a tak jsme ho nechali naživu. Možná nám tu službu někdy oplatí. Život v divočině je velká učebnice a všichni zde se musí rychle učit. Nevědět, či splést se, může stát život. Kluci již od té doby, chodili na lov každý sám a byli nesmírně ostražití, lovili jen to, co zvládli udolat a tiše zmizeli před tím, na co by jim jejich síly nestačily. A musím vám říct, že se ani jednou nestalo, že by z lovu nic nepřinesli. Ale my s Ginger jsme byli den ode dne nešťastnější. Věděli jsme, že ten den musí přijít. Den kdy nás naší kluci navždy opustí a půjdou si každý svou cestou a svým životem. Každý jednou bude mít svou rodinu. Je to jako u vás dvounožců, vaše děti mají pak svoje děti a tak se to točí stále dokola. Jen my se pak už s našimi dětmi nikdy nevídáme, tak jako se vídáte vy s vašimi. A to je škoda, ani nevíte, co bych za to dal, jednou je potkat, nebo alespoň jejich děti. Ale takový je život nás zvířátek.
          Pomalu se blížil podzim a nastal čas, abychom vyprovodili ty naše kluky do jejich nového života. Ginger se ten den ani jednou neusmála a dokonce i kluci byli takoví vážní, což jsem u nich viděl po prvé, protože jinak vždy hýřili jen samou radostí. Brzy ráno jsme se vypravili a šli jsme celé dopoledne, směrem kde zapadá sluníčko. Tam kde vychází, jsme nemohli jít, protože tam je ta velká plocha vody, za kterou byl můj první domov. Když bylo sluníčko již nahoře, nastal čas, abychom se s našimi kocourky rozloučili a ti se pak vydali dál na svou cestu životem. Mámu jsem viděl po prvé plakat. Pacičkami jsme je obejmuli a pak se kluci rozešli každý jiným směrem. A my s mámou jsme se vraceli na východ k našemu domovu. Ještě jednou jsme se zastavili a všichni se na sebe naposledy podívali a pak jsme se rozběhli a běželi a běželi. Celou cestu jsme s Ginger na sebe nemňoukli. Nebylo nám do řeči. Nevím už, jak dlouho nás to trápilo, ale jak tak čas běžel, tak jsme pomalu na naše kluky zapomínali. Listí již začalo padat se stromů a všechno bylo nějaké jiné. Příroda hrála všemi barvami, dokonce i ta voda v potůčku bublala nějak jinak. Podzim jsem míval nejraději. Nemuseli jsme se schovávat před žárem sluníčka a v noci nám s našimi kožíšky, ještě zima nebyla. S Ginger jsme byli stále spolu, lovili jsme, skotačili a měli jsme se čím dál víc rádi. Jeden bez druhého neudělal ani skok. Ze mne se stával rozvážný silný a docela velký kocour. Už jsem byl mnohem větší než Ginger a vycítil jsem, že si mne Ginger stále více váží. A to mne hřálo u srdce. Vždyť už jsem taky nebyl žádný kočičí zajíc. Kdybych zůstal v svém prvním domově na farmě, tak bych tím zajícem byl po celý život, ale zde v té divoké přírodě, kde kočka neví, co bude zítra, se musí svému okolí podřídit a respektovat zákony této divočiny, jinak vás tato divoká příroda pohltí.

22

Zatím jsme ještě stále měli co lovit, ale blížila se zima a Ginger mi sem tam řekla, že v zimě takové hody nebudou. Některá zvířátka si již začala shromažďovat potravu do zimních úkrytů, aby zimu přežila. Nejlépe jsou na tom medvědi, ti se pořádně nají a ztloustnou a pak ulehnou k spánku a celou zimu přespí. Nedávno jsem jednoho potkali, když si sháněl potravu na zimu a tak jsme se mu raději vyhli. No, ale mně by se to asi nelíbilo, protože i život v zimě je krásný, navzdory ukrutné zimě a hladu. Když už jsme měli oba dva kožíšky pěkně zhoustlé a na stromech nebylo ani jednoho listu, tak se obloha pomalu zatáhla a začal poletovat první sníh. Z počátku se mi to i líbilo, připomínalo mi to mládí tam u nás na dvoře, jak jsem běhával za vločkami, vyskakoval jsem za nimi a snažil jsem se je ulovit. Ale vždycky, když už jsem je měl v tlamičce, tak se najednou ztratily a byly pryč. Dlouho a dlouho jsem to tehdy nechápal, jak je to jenom možné. V létě jsem to samé pak dělal s mouchami, ale ty mi nikdy neunikly. A tak jsem ty vločky honil, tak jako tenkrát za mlada a Ginger mne nechápavě pozorovala. To by mne dnes zajímalo, co si o mně tenkrát myslela.
          Sníh padal stále hustěji a hustěji. My jsme byli schovaní v tom našem domečku a jen jsme čekali, až to skončí. Na lov jsme jít nemohli, nic bychom neulovili, všichni byli stejně zalezeni ve svých pelíšcích, doupatech, norách a různých skrýších a to byste viděli, kde všude se mohou zvířátka a ptáci schovat. Při lovu jsem někdy až nechtěl věřit vlastním očím, kam se mi dokázala schovat. Brzy na nás dolehl hlad a já si vzpomněl na to, jak mi Ginger v létě vždy mňoukla "jen se můj milý najez do sytosti, v zimě to mít nebudeš" a měla pravdu, tak jako ve všem. Vzhlížel jsem k ní jako k lesní kočičí víle, kterou stvořila sama tato divoká příroda. A věřte mi, že co stvoří sama příroda, to je dokonalé. Víte, my kočky domácí jsem lidmi a celou vaší civilizací zhýčkané a rozmazlené, i když se nám to moc líbí, ale vrátit se znovu do divoké přírody je už pro nás téměř nemožné. A i když se to některé z nás podaří, tak stejně zde nepřečká jedno roční období, pokud zde nezmrzne, či nepojde hlady, tak ji stejně nakonec něco uloví. A to nemluvím o dvounožcích, kteří na nás mají obzvláště spadeno a se svými dlouhými holemi, z kterých vychází oheň a hrom, nás nakonec stejně dohoní. Nikdy jsem nepochopil, proč to vlastně dělají, proč nás v této přírodě, ze které jsme vzešly, vyhání. Vždyť Ginger a jí podobní byli přece naši předkové. Mně se ale podařilo něco, co si snad ani sama příroda nepřála, přežíval jsem v ní a zdatně jsem překonával její veškeré nástrahy a že jich bylo, ale to všechno jen díky mé milované Ginger, která se zde narodila.
          Nu a konečně přestal padat sníh a my jsme s Ginger mohli zase vyrazit na lov. Měl jsem obavy z toho, jak to zvládnu, protože jsem hlady hodně zeslábl a zhubl. Žízeň nás netrápila, lízali jsme sníh, který se měnil ve vodu, tak jako ta rosa, kterou jsme přes léto s Ginger brzy ráno lízávali. Vyskočili jsme z našeho domečku a hned jsme se propadli do hlubokého sněhu. Nedalo se v něm vůbec pohybovat a tak nám nezbylo, než se opět do domečku vrátit a počkat si až sníh sedne a jeho povrch nás unese.

23

           Trvalo to ještě dva dny a my jsme už hlady sotva stáli na nohou. A tak jsme mohli konečně vyjít na lov. Tentokrát už se dalo jakžtakž po sněhu jít, i když se nám pacičky stále bořily. Ginger měla pravdu, žádný králík či zajíc, všude bylo pusto a jen sem tam byla na sněhu vidět nějaká stopa od myší, lasiček a jím podobných hlodavců. Zašli jsme tedy do lesa, kde jsou stromy až po zem a tam jsme přikrčeni vyčkávali, až se něco někde pohne. Za celý den jsme ulovili jen tři myši. Dvě jsem nechal Ginger a já, coby kavalír, jsem si nechal jen jednu. Tak a podobně to probíhalo téměř každý den. Hlad to neukojilo, ale umožňovalo nám to přežít. Sem tam se nám podařilo ulovit i něco většího a to pak byly hody. Za potravou jsme museli někdy velmi daleko, takže jsme museli přespávat i pod nízkými stromy či keři. Vždy jsme se k sobě schoulili a udělali spolu jedno klubíčko, jinak bychom snad umrzli.
           Při jednom takovém lovu Ginger na něco šlápla a já jsem jen slyšel, jak to cvaklo. Ten zvuk jsem znal a byl mi hrozně nepříjemný. Můj pán, který mne vyhnal z domova ho dělával nějakými velkými kovovými zuby. Vždy když k nim přiblížil nějaký klacek, ony se zacvakly a klacek pevně uchopily ve svých zubech. Pán pak musel ty zuby od sebe roztáhnout, aby klacek vyprostil. Ginger hrozně zamňoukla a neumíte si ani představit, jak rychle jsem byl u ní. Nemýlil jsem se, byly to ty zuby a svíraly jí bříško. V jejich očích jsem viděl hrůzu a prosbu, abych jí z tohoto sevření pomohl. Já jsem okamžitě věděl, co mám dělat. Viděl jsem, jak pán musel ty zuby vždy od sebe roztahovat a tak jsem se rozkročil nad Ginger a packy jsem se snažil vsunout mezi zuby a Ginger. Muselo ji to hrozně bolet, ale ani nemňoukla, tak mi důvěřovala. Jen předními tlapkami jsem to nedokázal a tak jsem tam vsunul ještě i zadní a pak jsem se takovou silou zapřel, až jsem viděl před očima tancovat hvězdičky. Můj kočičí bože ono to pomohlo, zuby se mírně roztáhly a Ginger z nich vyklouzla. Já jsem své packy rychlostí, vlastní jen kočkám, vytáhnul a potvory s kovovým zvukem cvakly. Neumíte si představit, jak jsem byl šťastný, jinak bych raději byl v těch zubech sám, než to moje koťátko. Ale hrůza mne opět pojala, když jsem zjistil, že Ginger nemůže chodit a svíjela se ve sněhu bolestí. Uchopil jsem jí tlamičkou seshora za kožíšek, tak jako jsme spolu vynášeli z domečku naše kluky a snažil jsem se jí odnést jinam, ale byla příliš těžká na to, abych to dokázal, tak jsem jí táhnul po sněhu dál a dál do hustého lesa. Tam jsme zůstat nemohli, tušil jsem, že ten co tam ty zuby dal, se pro ně vrátí. Chudinka Ginger mne se smutkem v očích pozorovala a snažila se na mne i usmát. Já jsem jí úsměv opětoval, aniž by mi do toho smíchu bylo. Táhnul jsem ji sněhem i houštím celý den, až jsme dorazili do nějaké prohlubně, kam dvounožec nemůže. A udělal jsem dobře, druhý den když jsem šel ulovit něco pro Ginger, tak jsem narazil nedaleko na jeho stopy.
          Nu, a když jsem to moje bolavé koťátko uložil, a nahrabal kolem ní mech a listí, aby jí bylo teploučko, tak pak jsem se k ní přitulil, a pomáhal jí lízat a čistit její rány. Nakonec jsem únavou usnul a zahříval ji tělem až do rána.

24

Až později jsem si uvědomil, že jsem dokázal něco nemožného, něco co je i nad kočičí síly. Ginger mi to nikdy nezapomněla. Denně jsem chodil na lov a nevracel jsem se, dokud jsem pro ni neměl něco dobrého na její zoubek. Tak to trvalo až do jara a moje milá se začala uzdravovat a dokonce začala už i pomalu chodit, ale na lov to ještě nebylo. Trvalo to ještě celý měsíc, než jsme spolu bok po boku mohli vyrazit.
          A když jaro bylo už v plném rozkvětu, začali jsme spolu skotačit a zase se do nás vlévala nová síla a radost ze života. Čekali jsme, že budeme mít spolu zase koťátka a že tentokrát to jistě budou holky. Ale čas plynul a koťátka nepřicházela a již nikdy nepřišla. Zřejmě ty zuby rozbily Ginger v bříšku ten koťátkový domeček. Chvíli jsme z toho byli smutní, hlavně Ginger, ale zanedlouho jsme si na to ani nevzpomněli a užívali si radosti se společného života. A že té radosti bylo, vám ani mňoukat nemusím. Přečkali jsme tak spolu další léto a zimu. Za tu dobu jsme spolu zažili plno příjemných, ale i nepříjemných chvil. Stali jsme se součástí jeden druhého a věděli jsme, že stát se něco jednomu, tak druhý už snad dál žít ani nemůže. Pak se stalo něco, co by mi ani nenapadlo, že se vůbec ještě může stát. Při jednom z lovů se Ginger ode mne vzdálila a narazila na zatoulaného psa, kterého vyplašila z jeho pelechu. Ten se za ní se štěkotem rozběhnul a Ginger rychle zamířila ke mně v naději, že jedině spolu můžeme odolávat i takovému nebezpečí. Již z dálky mi mňoukla, co se stalo a kdo ji to vlastně pronásleduje. Já jsem byl rychle naježený a vyskočil jsem na strom a čekal, že Ginger tudy psa povede. Byla to naše taktika. Jak jsem jí v dálce zahlédl, tak jsem jí hned mňouknul, na kterém to stromě jsem a ona zamířila přímo pod něho. Stačilo by snad ještě chvíli a ten pes by ji už měl. Byl velký, statný a samý sval. Šel z něho strach na první pohled. Ale šlo tu o Ginger a to bych zaútočil i na samého dvounožce s ohnivou, či hromovou holí.
          Jak probíhal kolem, tak jsem po něm skočil takovou rychlostí, že jsem ho srazil na zem. Ginger se vzápětí otočila a skočila po něm taky. Ten pes byl z toho tak vyděšený, že v první chvíli vůbec nevěděl co se to děje, kdo koho tady vlastně loví. Ale brzy se vzpamatoval a setřásl nás se sebe, jako když já setřásám blechy. Postavil se proti nám, aby se zorientoval. Zuby měl vyceněné a šel z něho strach. Ginger sama první nikdy neútočila a vyčkávala vždy na mne. Už už jsem se chystal znovu na něho vrhnout (i když tentokrát bych s Ginger neměl žádnou šanci, byl na nás příliš velký a statečný), když jsem byl téměř už ve skoku, tak mne v poslední chvíli něco zarazilo a hleděli jsme s tím psem vyjeveně na sebe. Ginger nevěděla co se děje a co je to ode mne za novou taktiku, ale protože mi naprosto důvěřovala, stáhla se za mne a vyčkávala, co udělám. Ještě chvíli jsme tak na sebe hleděli a pak ten pes blafnul: "Tuláčku, jsi to ty" a já jsem té psí řeči okamžitě rozuměl, pamatuji si ji ještě ze dvora. Bleskově jsem se k němu vrhnul a mňouknul jsem k němu: "Berte" a začali jsme se objímat tlapičkami a tlapami a olizovat jazýčkem po kožíšku.

25

Tedy, jazýčkem já, ale on měl jazyk jako můj bývalý pán lopatu a tak mi jedním máchnutím jazyka zaslintal celý kožíšek. Ginger byla údivem celá bez sebe. Toto jí příroda nenaučila, olizovat se se psy a tak zůstávala v bezpečné vzdálenosti od nás a jen na nás zírala. Myslela si, že se mi strachy ten můj kočičí rozum pomátl a současně i tomu psovi. Zpozoroval jsem ty její rozpaky a strach o mne, a tak jsem se k ní obrátil a mňoukl, ať se o mne nebojí, že jsem se setkal se svým největším kamarádem z mládí, z našeho dvora, s kterým jsem vyrůstal a o kterém se mi v noci stále ještě zdává. Okamžitě to pochopila, později mi mňoukla, že o něm stejně věděla, že jsem o něm často ze spaní mluvil a vymňoukával jeho jméno, ale nikdy mi to neřekla a nezeptala se na něho, abych si nemyslel, že snad na něho žárlí. Přesto zůstala v povzdálí, Berta u sebe nesnesla a trvalo to ještě dlouho, snad i několik měsíců než dovolila Bertovi se k ní přiblížit.
          Nu a my s Bertem jsem si blafkali a mňoukali až do večera. Říkal mi, že odešel ze dvora hned druhý den ráno, v domnění že mne najde. Šel po mých stopách, až narazil na tu vodní plochu. Pak se stopa ztratila. Zprvu si myslel, že jsem se snad utopil, ale ten den foukal vítr přímo z té plochy a najednou při závanu toho větru ucítil můj pach. Já vím, že psi mají ten čich několikanásobně citlivější než my kočky a tak jsem napjatě poslouchal dál. Říkal, že se zadíval tím směrem a viděl v dálce jen lodičku, která se houpe na vlnách, ale nikoho v ní nebylo vidět a tak se rozhodl tu vodu obejít. Obcházel ji až do konce léta, tak prý je velká. První dny, prý byly hrozné, měl hlad a neuměl si ještě nic ulovit a tak se to teprve učil. Neměl to tak jednoduché jako já, protože mne to naučila Ginger. Trpěl často hladem a strachem. Přece jenom to bylo pro něho cizí prostředí. V tomto jsem mu dobře rozuměl. Vykládat to na dvoře, tak tam nikdo nepochopí o čem mluví, to se musí prožít, aby se to mohlo pochopit. Říkal, že ani nevěděl kdy a zdali už obešel tu vodní plochu, ale příroda začala být stále divočejší a objevovali se tu čtyřnožci takových velikostí, které na straně, kde byl náš dvůr, nikdy nespatřil. Někteří byli i nebezpeční a mnohdy ho pěkně prohnali.
           A nejhorší prý byla první zima. Tu já jsem ještě trávil u dětí u té teplé díry ve zdi. Několikrát se mu stalo, že za ním dvounožci posílali oheň i s hromem z nějaké dlouhé hole. Jednou ho ten hrom i zasáhnul a zranil mu nohu. Celý podzim se pak léčil a trpěl hlady, protože se nemohl pořádně pohybovat a lovit. Při životě ho udrželi jen drobní hlodavci, jako myši a někdy i veverky, kteří mu semtam proběhli pod nohama. Ale ještě před zimou se uzdravil a lovil pak jako o závod, aby na zimu zesílil a ve zdraví ji přečkal. Ale taky mi potichounku blafnul, že při tom všem stále myslel na mne a věřil, že mne jednou najde. Jinak by se už dávno obrátil a běžel směrem ke dvoru.
          Když nastal večer, tak jsme se pomalu odebrali ke spaní. Bert pochopil, že Ginger ho ve své přítomnosti nestrpí a já, že se musím tulit k ní a tak bez jakýchkoliv výčitek si poodešel lehnout kousek od nás a spokojeně usnul. Ginger byla šťastná, že jsem zase u ní a o to víc se ke mně tulila a mi to dělalo moc dobře.

26

           Druhý den jsme brzy vstali a hlad nás nutil jít lovit. A od té doby, co s námi byl Bert, už jsme hlad nikdy neměli. Dokázal ulovit mnohem větší čtyřnožce, než my s Ginger. Vždy vyčkal, až jsme se najedli my a pak teprve šel jíst on. Nemuseli jsme s Ginger tak často lovit a tak jsme se mohli, věnovali víc sobě. Byly to nejkrásnější chvíle našeho života. Skotačili jsme a někdy jsme se i kočkovali.
           Jednou při tom našem skotačení nás napadli rysí kocouři. Nebýt Berta, který poblíž lovil, tak jsem s Ginger již východ sluníčka nikdy nespatřili. Vrhli se na nás nečekaně a ani nevím odkud. Vždycky jsem byl přece tak opatrný. Zřejmě už tam museli být a jen nás sledovali, až budeme sami a nebudeme dávat pozor. A tak chlupy lítaly na všechny strany a ječeli jsme jako by nám šlo o život, což ve skutečnosti šlo. Bert to zaslechl a rozběhl se k nám takovou rychlostí, že toho prvního rysa odhodil jen setrvačností až na druhý konec palouku a ten měl největší štěstí. Toho druhého rafl pod krk a zatřepal s ním tak rychle, až mu v těle něco zapraskalo a bylo po něm. A k tomu prvnímu se jen otočil a on když viděl, jak dopadl jeho kamarád, tak se dal na útěk a pelášil do lesa. Byl jsem hrdý, že mám takového přítele. Ale někdy mi bylo Berta líto. Vždy nás poslušně z patřičné vzdálenosti sledoval, jak s Ginger skotačíme a viděl jsem mu na očích, jak rád by skotačil s námi. Ginger už se ho tolik nebála, ba dokonce k němu už necítila ani odpor. Tak jsem se odhodlal a poprosil ji jeden večer (protože venku lilo jak z děravé střechy a my s Ginger jsme bydleli ve skalním doupěti a Bert spával před vchodem), aby mu dovolila přijít sem za námi a tak svolila a jen tiše mňoukla, že už mi to chtěla sama navrhnout. A já radostí vyskočil a v tom se mi zajiskřilo před očima a upadl jsem na zem. Byl jsem z té rány do hlavy tak pomatený, že jsem nevěděl, kde, s kým a proč tam jsem. Ginger z toho byla vylekaná a běžela za Bertem a mňoukla mu ať se jde na mne podívat, že snad jsem ztratil kočičí rozum. Bert okamžitě vyběhl a z obavy o mne se chtěl jediným skokem vřítit dovnitř, tak jako to děláme my s Ginger, ale zapomněl, že je několikrát vyšší a tak tu pecku do hlavy dostal taky. Nakonec měla chuděra Ginger v doupěti pomatence dva. Dlouho to netrvalo a mně se ty hvězdičky začaly vytrácet nejdřív, a když jsem nabyl ztracený rozum, tak jsem si myslel, že ho znovu ztrácím, protože jsem viděl Berta jak koulí očima na všechny strany a Ginger mu jazýčkem čistí nějakou ránu na hlavě. Nu a od té doby jsme byli všichni tři nerozluční přátelé, na život a na smrt, tak jako tomu říkáte vy lidé. Byli jsme široko, daleko obávaná trojice.
          Ginger Berta naučila jako kdysi mne číst a poslouchat v divočině, nebo se stát neviditelným. Už jsme neměli nepřátele, jen ty dvounožce s holí. Šli po nás jak pominutí. My jsme jim za to vybírali opatrně všechny pochoutky, které dávali k těm zubům, ve kterých jsem se tak dobře vyznal. A čím více jsme jich vybírali, tím více jich přibývalo. Ba dokonce měnily i svou podobu, ale na nás si nepřišli. Tak jsme spolu strávili další čtyři roky, aniž by někdo z nás utrpěl nějaký vážnější úraz.

27

           Bert Ginger miloval, tak jako já, jen tím svým psím způsobem. Nedal na ní dopustit a mně se to líbilo, že má takového zdatného ochránce. Vzpomínám si, jak se pod ní jednou utrhl převis na skále a ona se zřítila do rozbouřené řeky. A jistě víte, že my kočky s tím plaváním na tom zrovna moc dobře nejsme. Ale já jsme neváhal ani okamžik a skočil jsem rovnýma nohama za ní. Ale dostal jsem takovou ránu do břicha, že už si pak nic nepamatuji. Probral jsem se až na břehu vedle Ginger a nad námi se otřepával z vody Bert. Nebýt ho, tak jsme se utopili s Ginger oba dva. Bert byl zkrátka chlapík.
          Za celou tu dobu, co jsme byli všichni spolu jsme se dali na útěk jen jednou a to my s Ginger hned a Bert nakonec utíkal za námi taky. Vzdal to a uznal, že ani on by tady šanci neměl. Potkali jsme se tenkrát taky s kočkou, ale byla mnohem větší, než byl Bert a byla celá černá. Nevím vůbec, kde se tam vzala. Nikdy jsem jí neviděl. Musela se tam zatoulat odněkud z daleka. To byl ale kus. A ty oči, jak jí svítily a neměla je, jako my kočky, stáhnuté do štěrbiny, ale dokulata. No zkrátka, byla celá divná, ale krásná.
          Nebo jednou jsme šli všichni společně, ale proč vám tady mňoukám, že jednou, chodili jsme vždy a všudy společně. Tak jsme si tedy vyrazili zase na lov daleko od doupěte, a jak jsme se vraceli, najednou jsme zůstali stát, jako přibití k zemi. Proti nám v dálce postupovalo snad padesát dvounožců s těmi holemi a tentokrát měli i psy. Šli vedle sebe s určitým rozestupem. Tak to děláváme i my, když jsme na lovu, ale nás není vidět, jako je vidět jich. Tušil jsem, že je to kvůli nám, že zřejmě už toho mají dost, že jim vybíráme pochoutky z těch jejich lapacích zubů. Bertovi ale svitlo v hlavě, jak se z toho dostaneme. Běželi jsme hlouběji do lesa, z kterého padá listí, a našli jsme si velkou prohlubeň v zemi. Nahrabali jsme do ní listí a Bert ještě přitáhnul velkou haluz s jehličím. Pak nás s Ginger zahrabal do toho listí, až ke dnu té prohlubně a hodil přes nás tu haluz a pak se sám pod ní schoval. Věděl, že když se zahrabeme, oklameme oči těch dvounožců a tím, že nás zalehne, oklame zase psy, které ze sebou dvounožci mají. Po jeho pachu nepůjdou a náš neucítí. A haluz nás bude chránit před tím, aby na nás náhodou někdo nešlápnul. Vy dvounožci jste pohodlní a překážky raději obcházíte, než je zdoláváte. Když se k nám blížili, ani jsme nemukli. Já s Ginger jsme na chvíli raději přestali i dýchat, aby náhodou ti psi neucítili náš pach. Psi štěkali jako pominutí. Mysleli si snad, že nás tím odněkud vyplaší. Copak my jsme nějací vylekaní zajíci? Co si to jenom o nás myslí. Za chvíli jsme slyšeli, jak se jejich hlasy vzdalují, ale pro jistotu jsme tam ještě dobrou chvíli zůstali. Kočka nikdy neví a Bert jak by smet. Pak jsme se z té jámy vyprostili a vesele pokračovali do svého úkrytu.
       Ginger byla o nějaký ten rok starší než já a v přírodě se kočky nedožívají tolik let jako domácí kočky. A tak jí pomalu ubývaly síly a ona se to snažila nedávat najevo, ale já jsem to pozoroval. Snažil jsem se jí všechno usnadňovat, aby se co nejmíň namáhala. Vím, že kdyby žila s námi na dvoře, že by jí síly stačily ještě dlouho a dlouho, ale život v přírodě je nelítostný a nikomu se nic neodpouští.

28

Bert to pozoroval taky a o to víc se snažil lovit jen sám, aby Ginger ušetřil. A tak jednou jsem s ní taky odpočíval v trávě na paloučku a pozorovali jsme západ sluníčka. Hezky jsme si mňoukali, co všechno hezkého jsme spolu již prožili a Bert běhal někde po lese a lovil pro nás večeři. V tom jsem zaslechl hroznou ránu a viděl jsem, jak od lesa před námi vyšlehnul plamen z hole, kterou se sebou do lesa nosí ti dvounožci. Bleskově jsem vyskočil a dal se na úprk, ale hned jsem se otočil po Ginger, ale ta vedle mne tentokrát nebyla. Ohnivá hůl mi najednou byla lhostejná a rozběhl jsem se k ní nazpět. Ležela na tom místě kde jsme spolu před chvílí seděli a nehýbala se. Oči měla ještě otevřené a prosila mne nima, abych jí pomohl. Věděl jsem, že umírá a pomalu odchází do kočičího nebe. Přiblížil jsem se k ní a olízl jí šňupáček. Ještě se na mne usmála a pak navždy zavřela oči. "Ne, nesmíš umřít, přece jsme se domluvili, že tam půjdeme spolu". V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat, chtělo se mi řvát, ale hrdlo se mi stáhlo a nemohl jsem ze sebe vydat sebemenší mňouknutí. Chvíli jsem se na ni i zlobil, že odešla beze mne, mezi ty hvězdičky, na které jsme se spolu tak rádi dívávali a představovali si, jaké to tam asi bude, až tam spolu přijdeme. Ale jak jsem uslyšel další ránu, uvědomil jsem si, že na mne čekat nemohla, že ji tam poslal násilím ten dvounožec. Bylo mi úplně jedno, že za mnou stále posílá ty hromy, které se zavrtávaly vedle mne do země. Já jsem Ginger neopustil. Lehl jsem si k ní, přitulil jsem se a plakal jsem tím největším kočičím pláčem. Víte, my kočky nepláčeme obličejem, tak jako vy lidé, my pláčeme celým svým srdcem a to vidět není, ale o to je to bolestnější. Věřím, že kdybyste tu naší bolest viděli, jistě by nám bylo na světě mnohým lépe. Za chvíli ty hromy přestaly a já jsem přestal vnímat čas.
       Když přišel Bert a našel nás tam, tak si sedl vedle nás a začal naříkavě a dlouze výt a oznamovat všem, že i on má velkou bolest na srdci. Později jsem ho tak výt už nikdy neslyšel, jako tenkrát. Říkal mi pak, kde byl a co dělal v tu chvíli, když ten dvounožec za Ginger poslal ten hrom. Jakmile ho poprvé uslyšel, rozběhl se k nám, a když už z dálky viděl, jak se vracím ke Ginger a dvounožec za mnou stále posílal ty hromy, rychle se po okraji lesa rozběhl k němu, skočil po něm a tu hůl mu z rukou vyrazil. Pak ho celého vysvlékl z toho jeho kožichu (který si vy dvounožci stále svlékáte) a on pak nahý, ustrašený a vyděšený se dal na útěk. Tu jeho hůl pak Bert vzal do zubů a běžel s ní k rokli a tam ji hodil. Ta pak když dopadla, tak poslala ještě naposledy někam ten hrom. Když to dovyprávěl, Ginger opatrně vzal do tlamy a šli jsme naposledy společně ke svému doupěti. Vzali jsme ji dovnitř mezi sebe a lehli jsme si k ní. Do rána jsme nezavřeli oka. Nechtělo se mi už žít, chtěl jsem za ní. Ale protože žádné zvíře samo svůj život neukončí, tak mi nezbylo nic jiného, než abych s tím velkým hořem na srdci, žil dál. Ale Ginger byla a je stále uvnitř se mnou.
        Ráno ji Bert vynesl ven před naše doupě a tam tlapkami vyhrabal do země velkou díru, tak aby jí tam nebylo těsno. Já jsem ještě rychle utíkal ulovit myšku a dal jsem ji také do hrobečku, kdyby Ginger měla hlad, než dojde do nebe. Pak jsem tam nahrabal listí a opatrně jsme ji tam společně položili. Naposledy jsem se na ni podíval a pak jí Bert zahrabal. Chvíli jsme u ní postáli a pak jsme odešli. Věděli jsme, že je to velký zlom v našem životě