29
Kapitola IV..
Nemluvili jsme spolu a jen jsme stále běželi a bylo nám jedno kam. První den jsme ani nelovili, stejně nebyla, chyť k jídlu, jen jsme večer zalehli a hned usnuli. Nemusel jsem ani dávat
pozor, protože Bert vždy spal jenom na půl oka. Ale stejně mi to bylo úplně jedno, jestli se mi může něco stát, protože bych nejraději šel za Ginger nahoru. Druhý den Bert ulovil
zajíce a tak jsem se nakonec nechal zlákat a pořádně jsem se najedl. Běželi jsme pak zbůhdarma a bez cíle ještě asi čtrnáct dnů. Pro mne to byla námaha, ale Bert si běžel jak na
výlet. Byl stále plný sil, ale já síly ztrácel. |
30
Protože ráno už tam žádná záře nebyla a obloha již byla všude stejná, tak jsme ten směr a vzdálenost jen odhadli. Běželi jsme ještě dlouho, ale les už nebyl tak hustý a místy přes něj
v předu, začala prosvítat nějaká krajina. Když jsme přiběhli na okraj lesa, zůstali jsme s Bertem stát jak přibití a málem jsme oněměli. To, co jsme viděli, bylo pro nás naprosto
neznáme. Před námi se rozprostíralo velikánské údolí, že nebylo vidět ani na druhou stranu. A to údolí bylo plné domečků a domů, které sahaly až do nebe. Taky tam bylo plno velkých
komínů, z kterých stoupal černý kouř. Mezi domečky se hemžily spousty ještě menších domečků, ale měly kolečka. Ty jsem dobře znal, v podobném mne dovezl pán od vody do
své hájovny. A co nás nejvíc udivovalo, bylo něco jako obrovský had který se napříč celou krajinou, pohyboval na samých kolečkách, která se nedala ani spočítat. Vepředu se z
něho kouřilo a pohyboval se v nějakých dvou kolejích, které vedly až někam do ztracena. Najednou se nad námi objevil tak velký pták, že jsme s Bertem raději skočili okamžitě pod
strom. Dělal hluk a vepředu se mu točily nějaké lopaty a směřoval přímo k těm domům a stále klesal a klesal, až si dosedl na dlouhatánskou cestu. Ale nejvíc se mi líbilo, když ten
obrovský had si najednou zapískal a z nosu se mu při tom vyřítila pára, tak jako paničce z hrnce když vařila na dvoře brambory pro chrochtající čtyřnožce. Díval jsem se za ním, jak
se rychle pohybuje a skoro jsem mu ty kolečka záviděl. A my jsme se stále nemohli rozhodnout, jestli máme jít rovnou přes to údolí anebo ho raději obejít. To by ale trvalo moc a moc
dlouho. Na konec jsme se s Bertem domluvili, že zůstaneme nějaký čas v lese, někde v nějaké roklině, tak aby nás tam některý z těch dvounožců neobjevil, mezi těmi domy jich bylo
jako much a raději budeme každý den chodit mezi ně na průzkum. Přece jenom to bylo pro nás něco neznámého a lákavého. |
31
Ten den jsme viděli tolik nových věcí, že jsme dlouho a dlouho nemohli usnout. Nakonec se nám to před ránem přece jenom podařilo. Ale hned ráno jsme samou nedočkavostí vyběhli
z lesa a zamířili přímo k těm domečkům. Najednou jsme zpomalili. Bylo tam plno lidí a těm už jsem dávno přestal důvěřovat. Ale zase na druhou stranu,
naše panička byla na nás přece hodná. No jo, ale jak to má kočka poznat. Bertovi to bylo jedno a tak jsem se po chvíli nechal přemluvit a šli jsme pomalu dál. Na pokraji těch obydlí
si nás lidé ani nevšímali. Jen jsme museli dávat pozor na ty jedoucí domečky.
Pohybující se had již zmizel a jen po něm zůstaly ty tlusté čáry. Připadaly mi jako žebřík, po kterém se
panička na farmě šplhala na půdu pro seno. Jen nestál a nebyl o nic zapřený, ale ležel na zemi a byl hrozně dlouhý. V tu chvíli mě napadlo, kdyby ho tak někdo postavil, tak se může
po něm vyšplhat nahoru až do nebe a podívat se, jak se tam Ginger daří. Ale toto moje snění přerušil jedoucí domeček, vy mu říkáte auto, který na mne troubil a tak jsem rychle
uskočil do trávy. Po té trávě nikdy ta auta nejezdila. To byla naše první zjištěná zkušenost, kde se máme pohybovat, abychom se jim vyhnuli. Ale mňouknu vám, tolik dvounožců
a na jednom území, to snad ani není možné. Kdyby všichni vešli do lesa s těmi ohnivými holemi, tak tam v tu chvíli po nich nezůstane živá ani myš. Sem tam na nás povolávaly
děti, ale my jsme je raději přehlíželi. Bylo tam toho tolik, čemu jsme mohli věnovat svou pozornost, že na ně již nezbyl čas. |
32
Lidé nás odtud vždy vyháněli, ale my jsme pak vždy
přeběhli k jinému domu a pokračovali tam, dokud jsme se nezasytili. Trvalo to tak asi měsíc a nám se pokračovat v cestě domů už ani moc nechtělo. Nic nám nescházelo a tak jsme
zatím na tom nechtěli nic měnit. Ale my kočky vždy říkáme "nic nemůže trvat věčně" a taky tomu tak bylo i tenkrát. |
33
Jo, jo, nebyl to heboučký mech v lese, po kterém se dalo běhat celé dny a tlapičkám to nevadilo. Byl jsem čím dál více unavenější a už jsem neměl ani sílu na to, abych odrazil
případného útočníka. Večer jsem ulehl v nějakém polozbořeném domku a usnul jsem. Vzbudila mne prudká bolest v zadní noze. Otevřel jsem rychle oči a viděl, jak mne svírá za nohu
psí tlama s obrovskými tesáky. Nevím, kde se ve mně vzalo ještě tolik sil, když jsem se předními pacičkami pustil do toho šňupáku.
On zavyl a dal se na útěk. Víte, ani jsem se mu
nedivil a nezlobil jsem se na něho, sháněl si jenom potravu, tak jako to dělám já, když mám hlad. Ale zase na druhé straně, bránit se musíme, přece se nenecháme sežrat, že ano?
Opatrně jsem se postavil na zdravé tři pacičky a snažil jsem se z toho místa zmizet. Šlo to, ale zraněnou nožičku jsem tahal za sebou a při sebemenším pohybu, mne strašně bolela.
Šlo to pomalu, ale nakonec jsem se doplazil k nějaké dutině ve zdi a tak jsem opatrně zalezl dovnitř. Pes by se tím otvorem již protáhnout neměl a tak jsem mohl konečně na chvíli
usnout. |
34
To byly ty ulice téměř prázdné a jen někdy jsem narazil na nějakého dvounožce, ale ten si mne většinou nevšímali. Bylo mi, ale vždycky moc divné, jak to, že ve dne po chodníku
chodilo tolik lidí a nevráželi do sebe jako v noci. Šli proti sobě jen dva a chodník jim nestačil, vždy do sebe vrazili. A taky v noci mluvili nějakou jinou řečí než přes den, nikdy jsem
jim nerozuměl, co to vlastně huhňají. Možná proto, že byl úplněk a měsíc krásně zářil. No jo, na světě je věcí, kterým kočka nemůže ani za celý život porozumět. Lovit jsem již
nemusel, to byste viděli, co po těch lidech všude kolem dokola zbylo dobrot, ale bývalo to jen do půlnoci, pak se odněkud vynořili jiní dvounožci s bednami na kolečkách a koštětem
ty dobroty, které se válely po zemi, smetli do té bedny. |
35
Tam bych Berta tedy nikdy nehledal. Rozběhl jsem se k němu a už z dálky jsem slyšel štěkot psů a mezi nimi jsem jasně rozpoznal Bertův hlas. Zajásal jsem a najednou se mne spadly
všechny chmury a já byl zase šťastný. Oběhl jsem ten dům, ale měl jen jeden vchod a ten byl stále zavřený. Okna měla nějaké sítě, takže se přes ně dovnitř taky nemohlo. Nezbývalo
než čekat, ale to už byla radost čekat. Večer když už všechno ztichlo, zamňoukal jsem pod tím oknem, kde jsem nejvíc rozeznával Bertův štěkot.
Okamžitě mne poznal a začal výt.
Ale v tom vytí nebyl smutek, tak jako tomu bylo tenkrát, co zemřela Ginger, ale velká radost. Tak jsme si pak chvíli blafkali a mňoukali, ale jen tiše, aby nás nikdo neslyšel. Mňouknul
jsem mu taky, co se mi přihodilo s nohou a co jenom jsem se ho nahledal. Taky jsem se mu zmínil, že do našeho brlohu se vrátil ten bručoun a já jsem mu málem vletěl do jeho tlap.
Anebo, že jsem se stal kočičím králem v celé této velké osadě. Tomu, ale Bert věřit nechtěl a myslím, dodnes nevěří. Ale vy jste u toho byli, když jsem vám to mňoukal. Nebo ne?
Nakonec mi řekl, že si pro něho má přijít nějaký nový pán a že si ho má odvézt domů, někam moc daleko, ale že neví kam a mělo by to být asi už zítra, ale nevěděl to jistě. Prosil
mne, ať něco vymyslím, že na to jsem býval dobrý. |