29

Kapitola IV..

           Nemluvili jsme spolu a jen jsme stále běželi a bylo nám jedno kam. První den jsme ani nelovili, stejně nebyla, chyť k jídlu, jen jsme večer zalehli a hned usnuli. Nemusel jsem ani dávat pozor, protože Bert vždy spal jenom na půl oka. Ale stejně mi to bylo úplně jedno, jestli se mi může něco stát, protože bych nejraději šel za Ginger nahoru. Druhý den Bert ulovil zajíce a tak jsem se nakonec nechal zlákat a pořádně jsem se najedl. Běželi jsme pak zbůhdarma a bez cíle ještě asi čtrnáct dnů. Pro mne to byla námaha, ale Bert si běžel jak na výlet. Byl stále plný sil, ale já síly ztrácel.
           Jednou večer se zatáhlo nebe a za chvíli začalo pršet a byrácely hromy. Byli jsme schouleni pod nějakou skálou, kde na nás nepršelo. Vzpomněl jsem si na domov, jak jsme tam s mámou při bouřce sedávali pod střechou naší stodoly a pozorovali jsme blesky, jakou rychlostí dokázaly sestoupit s nebe na zem. Najednou mi zabylo po ní smutno. Žije ještě, a copak asi dělá? A tak říkám Bertovi, "co kdybychom šli zase domů na náš dvůr". Bert okamžitě souhlasil a tak se nám oběma zase zvedla nálada, krev se nám rozproudila a hned nám bylo tepleji. Dostali jsme novou chuť do života.
          Ráno jsme vstali a chvíli se dohadovali, kde vlastně ten náš domov je. Nevěděli jsme jak daleko a na kterou stranu se vydat. Nakonec jsme se shodli a tím směrem jsme se rozběhli. Nálada už byla lepší a tak mi kočičí míle jen ubíhaly. Lovili jsme opravdu jen, až jsme měli velký hlad. Jinak nám mohli zajíci běhat i pod nohama a nevšímali jsme si jich. A neměli jsme ani zájem stavět se na odpor jiným šelmám, které bychom jindy prohnali a tak jsme raději vždy utekli. Nechtěli jsme riskovat nějaká zranění, která by nám pak bránila v cestě domů. Asi po dvou týdnech jsme večer zpozorovali v dálce osvětlenou oblohu, bylo to úžasné a pro nás něco nového a neznámého. Ale bylo to ještě příliš daleko a tak jsme se uložili k spánku.
          Ten večer jsme nemohli usnout. Představovali jsme si s Bertem, jaké to bude překvapení, až se doma objevíme. Vzpomínali jsme, co skotačin jsme tam spolu prožili. Bert si vzpomněl i na tu naší pozorovatelnu na střeše domu. Říkal, že na ten pohled již nikdy nezapomněl, přestože si ho tady v divočině, několikrát zopakoval. Nejednou jsme spolu, ale ještě i s Ginger vyběhli na skálu, která převyšovala jiné a vydrželi jsme tam pak sedět celé hodiny a pozorovat tu nekonečnou divočinu, lesy, řeky a skály. A nejhezčí byl západ slunce, jak příroda měnila barvu ze zlatové do červené. Nakonec se nám přece jenom podařilo usnout a hned ráno jsme se vydali k tomu místu, kde jsme večer viděli tu ozářenou oblohu.

30

           Protože ráno už tam žádná záře nebyla a obloha již byla všude stejná, tak jsme ten směr a vzdálenost jen odhadli. Běželi jsme ještě dlouho, ale les už nebyl tak hustý a místy přes něj v předu, začala prosvítat nějaká krajina. Když jsme přiběhli na okraj lesa, zůstali jsme s Bertem stát jak přibití a málem jsme oněměli. To, co jsme viděli, bylo pro nás naprosto neznáme. Před námi se rozprostíralo velikánské údolí, že nebylo vidět ani na druhou stranu. A to údolí bylo plné domečků a domů, které sahaly až do nebe. Taky tam bylo plno velkých komínů, z kterých stoupal černý kouř. Mezi domečky se hemžily spousty ještě menších domečků, ale měly kolečka. Ty jsem dobře znal, v podobném mne dovezl pán od vody do své hájovny. A co nás nejvíc udivovalo, bylo něco jako obrovský had který se napříč celou krajinou, pohyboval na samých kolečkách, která se nedala ani spočítat. Vepředu se z něho kouřilo a pohyboval se v nějakých dvou kolejích, které vedly až někam do ztracena. Najednou se nad námi objevil tak velký pták, že jsme s Bertem raději skočili okamžitě pod strom. Dělal hluk a vepředu se mu točily nějaké lopaty a směřoval přímo k těm domům a stále klesal a klesal, až si dosedl na dlouhatánskou cestu. Ale nejvíc se mi líbilo, když ten obrovský had si najednou zapískal a z nosu se mu při tom vyřítila pára, tak jako paničce z hrnce když vařila na dvoře brambory pro chrochtající čtyřnožce. Díval jsem se za ním, jak se rychle pohybuje a skoro jsem mu ty kolečka záviděl. A my jsme se stále nemohli rozhodnout, jestli máme jít rovnou přes to údolí anebo ho raději obejít. To by ale trvalo moc a moc dlouho. Na konec jsme se s Bertem domluvili, že zůstaneme nějaký čas v lese, někde v nějaké roklině, tak aby nás tam některý z těch dvounožců neobjevil, mezi těmi domy jich bylo jako much a raději budeme každý den chodit mezi ně na průzkum. Přece jenom to bylo pro nás něco neznámého a lákavého.
           A tak jsme se vrátili a hledali nějaký dočasný domov. Dlouho jsme ani hledat nemuseli, Bert objevil ve skále asi ve výšce menšího stromu nějaký otvor, zřejmě to byl opuštěný domov velkého chlupatého čtyřnožce. Před ním jsme si dávali vždycky velký pozor. Naštěstí byl hlučný a stále si brumlal a tak se dal zpozorovat již z velké dálky. Ale na rozdíl od jiných čtyřnožců, umí chodit i po zadních nohou a taky se dokáže vyšplhat na silné stromy. Museli jsme tedy provést průzkum. Pach nebylo cítit a tak jsme se pomalu blížili k tomu otvoru, připraveni rychle zmizet, a protože tam bylo ticho, tak jsme vešli dovnitř. Ten čtyřnožec - medvěd tam opravdu kdysi přebýval, ale zřejmě již brloh trvale opustil. Nebylo tam po něm ani pachu. Bert sem natahal nějaké chvojí, aby nás to v noci nechladilo a zalehli jsme. Docela se nám to tam zamlouvalo a už jsme najednou ani tak domů nespěchali. Když jsem usínal, vzpomněl jsem si opět na Ginger, ta by s námi na průzkum té osady nikdy nešla. Ale já bych ji ani nenutil, vím, že ona a divočina, patřily k sobě a proč to měnit. My s

31

           Ten den jsme viděli tolik nových věcí, že jsme dlouho a dlouho nemohli usnout. Nakonec se nám to před ránem přece jenom podařilo. Ale hned ráno jsme samou nedočkavostí vyběhli z lesa a zamířili přímo k těm domečkům. Najednou jsme zpomalili. Bylo tam plno lidí a těm už jsem dávno přestal důvěřovat. Ale zase na druhou stranu, naše panička byla na nás přece hodná. No jo, ale jak to má kočka poznat. Bertovi to bylo jedno a tak jsem se po chvíli nechal přemluvit a šli jsme pomalu dál. Na pokraji těch obydlí si nás lidé ani nevšímali. Jen jsme museli dávat pozor na ty jedoucí domečky. Pohybující se had již zmizel a jen po něm zůstaly ty tlusté čáry. Připadaly mi jako žebřík, po kterém se panička na farmě šplhala na půdu pro seno. Jen nestál a nebyl o nic zapřený, ale ležel na zemi a byl hrozně dlouhý. V tu chvíli mě napadlo, kdyby ho tak někdo postavil, tak se může po něm vyšplhat nahoru až do nebe a podívat se, jak se tam Ginger daří. Ale toto moje snění přerušil jedoucí domeček, vy mu říkáte auto, který na mne troubil a tak jsem rychle uskočil do trávy. Po té trávě nikdy ta auta nejezdila. To byla naše první zjištěná zkušenost, kde se máme pohybovat, abychom se jim vyhnuli. Ale mňouknu vám, tolik dvounožců a na jednom území, to snad ani není možné. Kdyby všichni vešli do lesa s těmi ohnivými holemi, tak tam v tu chvíli po nich nezůstane živá ani myš. Sem tam na nás povolávaly děti, ale my jsme je raději přehlíželi. Bylo tam toho tolik, čemu jsme mohli věnovat svou pozornost, že na ně již nezbyl čas.
          Pohybovali jsme se po okraji toho lidského sídliště celý den, ale dál jsme se zatím neodvážili. Večer jsme ho opustili a s hlavou plnou zážitků a nových poznání jsme běželi do svého brlohu. Cestou se podařilo Bertovi ještě ulovit u řeky většího bobra a tak jsme si v brlohu udělali hody a probírali jsme spolu zážitky z prožitého dne a nakonec spokojeně usnuli. Ve snu jsem pak celou noc uskakoval troubícím domečkům a tak jsem byl rád, že už je ráno.
           Při další cestě jsme se odvážili jít až do středu města a tam teprve byla mela. Když jsem jednou v lese pozoroval, jak se rojili malí okřídlenci, myslím, že jim říkáte včely, tak to nebyl takový chumel, jako v centru té osady. Všude se hemžili dvounožci a pojízdné domečky po rozpálených cestách a cestičkách. Nedalo se mezi nimi ani projít. Povolávali po nás a někteří se po nás i oháněli. Jeden mne dokonce se slovy "nepřekážej ty zmetku", kopnul. Tráva tam nikde nebyla, abychom unikli. Pak jsme konečně narazili na malý lesík a dokonce tam stříkala voda ze země. Ale zase tam bylo tolik lidí, že se tam nedalo proběhnout. Seděli na lavičkách a většinou hleděli do nějakých papírových věcí. Ale někteří si spolu vyprávěli, tak jako jsem to dělával já s Ginger. Ovšem to nejlepší, co jsme v té osadě objevili, byly vedle těch velkých domů, co vyrostly až do nebe, velké, barevné nádoby a v nich plno pochoutek. S Bertem jsme vyrostli na farmě, tak nám to, co jsme tam viděli, nedalo, abychom se tam nešli podívat. Bert skočil dovnitř a řádil tam jak pominutý, hrabal tam packami, až to všechno lítalo ven a já jsem se pak nemusel špinit a jen jsem si mezi tím, vybíral to nejlepší. To co tam bylo, jsem v životě ještě neochutnal. Je fakt, že něco už zapáchalo, ale toho jsem si nevšímal.

32

           Lidé nás odtud vždy vyháněli, ale my jsme pak vždy přeběhli k jinému domu a pokračovali tam, dokud jsme se nezasytili. Trvalo to tak asi měsíc a nám se pokračovat v cestě domů už ani moc nechtělo. Nic nám nescházelo a tak jsme zatím na tom nechtěli nic měnit. Ale my kočky vždy říkáme "nic nemůže trvat věčně" a taky tomu tak bylo i tenkrát.
          Někdo z těch dvounožců, co jsme jim v lese vybírali ty lapací zuby, nás zřejmě poznal anebo taky možná, že se někomu nelíbilo, jak si hodujeme u těch nádob a všechno kolem rozhazujeme. Ať už to bylo tak, či onak, uspořádali na nás honičku. Nebylo jich mnoho, ale měli jsme je stále za zadními tlapkami. Dlouho jsme jim unikali, ale pokaždé jsme se do osady vraceli. Jednou si ovšem Bert nedal pozor a z jedoucího domečku, nějaký dvounožec vystrčil hůl se smyčkou na konci a nastavil ji před Berta. Bert pak do ní nešťastně vběhnul a ta se mu utáhla kolem krku. Pak ho ten dvounožec pomocí té hole vtáhnul do toho jedoucího auta a zavřel za ním dveře. Bylo to takové větší auto a nemělo žádná okna, jen zepředu. Já jsem zůstal stát a nebyl jsem schopný se pohnout. Tenkrát by si ten dvounožec mohl pro mne přijít i bez té hole a já bych mu nemohl ani utéct.
          Až po chvíli jsem se vzpamatoval a rozběhl jsem se za nimi. Ale kde jim už byl konec. Byl jsem z toho tak zničený, že mne najednou přestalo všechno zajímat. Rozhodl jsem se proto vrátit do svého doupěte, stejně už se začalo stmívat. Cestou jsem usilovně přemýšlel, kde jenom toho Berta budu hledat. Cesta mi rychle uběhla a byl jsem téměř doma. Už jsem se chystal vběhnout dovnitř, když jsem ucítil nějaký divný pach a taky toho vetřelce bylo slyšet, jak si tam vychrapoval. Hned jsem ho poznal a neváhal jsem ani chviličku a dal jsem se na útěk. Byl to medvěd, zřejmě byl někde na cestách a my s Bertem jsme mu osídlili jeho brloh. Ještěže se neprobudil. A tak jsem si musel najít nový vhodný pelíšek, což pro mne nebyl nikdy žádný problém, ale tentokrát jsem ho hledal dlouho, téměř mi to nemyslelo. Stejně jsem měl tehdy štěstí, protože jsem byl v tom lhostejném stavu snadnou kořistí. V noci jsem se budil, zdálo se mi, že slyším Berta, jak mne volá.
          Hned ráno jsem se vydal ho hledat. Věděl jsem, že to nebude nesnadné, ale jak jsem později zjistil, to bylo nad kočičí síly. Slýchával jsem od vás, jak říkáváte, že to je jak hledat jehlu v kupce sena. Už ani nevím, jak dlouho jsem ho hledal, přestal jsem vnímat čas. Bylo mi všechno jedno. Bert byl pro mne vším a jediným co mi v životě ještě zbylo. A tak jsem v hledání pokračoval dál. Sem tam jsem potkal nějakou zatoulanou kočku a zeptal se na Berta, ale opravdu, jen sem tam, zřejmě vycházely až v noci, ale žádná nic nevěděla. Možná by to věděli toulaví psi, ale Ti by mne hnali, kdybych se k nim přiblížil.
          A tak jsem už i zapochyboval, že ho ještě někdy najdu. Ale znovu jsem tu myšlenku zavrhl a odhodlaně jsem pokračoval dál. Tlapičky jsem měl už sedrané z chodníků, které byly ostré jak některé skály, po kterých jsem ovšem chodil jen sem tam.

33

           Jo, jo, nebyl to heboučký mech v lese, po kterém se dalo běhat celé dny a tlapičkám to nevadilo. Byl jsem čím dál více unavenější a už jsem neměl ani sílu na to, abych odrazil případného útočníka. Večer jsem ulehl v nějakém polozbořeném domku a usnul jsem. Vzbudila mne prudká bolest v zadní noze. Otevřel jsem rychle oči a viděl, jak mne svírá za nohu psí tlama s obrovskými tesáky. Nevím, kde se ve mně vzalo ještě tolik sil, když jsem se předními pacičkami pustil do toho šňupáku. On zavyl a dal se na útěk. Víte, ani jsem se mu nedivil a nezlobil jsem se na něho, sháněl si jenom potravu, tak jako to dělám já, když mám hlad. Ale zase na druhé straně, bránit se musíme, přece se nenecháme sežrat, že ano? Opatrně jsem se postavil na zdravé tři pacičky a snažil jsem se z toho místa zmizet. Šlo to, ale zraněnou nožičku jsem tahal za sebou a při sebemenším pohybu, mne strašně bolela. Šlo to pomalu, ale nakonec jsem se doplazil k nějaké dutině ve zdi a tak jsem opatrně zalezl dovnitř. Pes by se tím otvorem již protáhnout neměl a tak jsem mohl konečně na chvíli usnout.
          Zůstal jsem tam ležet tři dny a nemít hlad, tak jsem raději z pelíšku ani nevylézal. Ale v břiše mi tak kručelo, že jsem se musel jít podívat po nějakém soustu. Vylezl jsem ven a sotva jsem se pohyboval, hlady mne už neposlouchaly ani ty tři zdravé capáčky. Ovšem k snědku jsem nic nenašel a tak mi nezbylo, než znovu zalézt do skrýše. Už jsem hlady viděl kolem sebe létat barevné myši, měly průsvitná křídla a pod krkem na mašličce uvázanou lucerničku. Uvědomil jsem si, že to už není žádná kočičí legrace a pokud se nenajím, tak vysílením mohu přijít o rozum.
          Na druhý den jsem to proto zkusil znovu a odbelhal jsem se až před ty velké domy. Měl jsem při tom hrozný strach, že se stanu lehkou kořistí pro jiného hladovce. Ještě k tomu začalo pršet a třásla se mnou zima. Už jsem ztrácel naději a v duchu jsem volal Berta. "Berte, Bertíčku, příteli můj nejdražší". Kolem šla nějaká paní, a když slyšela jak žalostně a tiše mňoukám, přišla ke mně, podívala se na mou bolavou nožičku, a tak se slovy: "Kdopak ti to udělal? A jistě máš hlad" sáhla do své kabelky, vytáhla nějakou dobrotu a dala mi jí. Pohladila mne a zase odešla. Najedl jsem se, napil vody z kaluže a zase jsem se vrátil do svého pelíšku. Druhý den ráno jsem se už nemohl dočkat toho, jak ve stejný čas tam na tu paní budu, čekal v naději, že snad půjde zase kolem. A ona opravdu přišla, sehnula se ke mně a zase mi dala nějaké dobroty. Dokonce mi tam donesla i mlíčko. Tak se to opakovalo, až se mi nožička zahojila a já jsem byl zase schopný si potravu zajistit sám. Panička to poznala a vzala si mne do náruče a lidskou řečí mi řekla: "Vzala bych si tě domů ty můj hrdino, ale nejde to. Měj se moc hezky a dávej na sebe větší pozor", pak mne pohladila, položila opět na zem a odešla. Nepohnutě jsem tam zůstal stát a stále se za ní díval. Ona se ještě jednou ohlédla, zamávala mi a pak mi navždy zmizela mezi domy.
           A já se vydal znovu hledat Berta. Byl jsem ale již opatrnější a pelíšky jsem si lépe vybíral. A taky jsem změnil čas hledání. Ve dne jsem spal a do centra té osady jsem chodil jen v noci.

34

           To byly ty ulice téměř prázdné a jen někdy jsem narazil na nějakého dvounožce, ale ten si mne většinou nevšímali. Bylo mi, ale vždycky moc divné, jak to, že ve dne po chodníku chodilo tolik lidí a nevráželi do sebe jako v noci. Šli proti sobě jen dva a chodník jim nestačil, vždy do sebe vrazili. A taky v noci mluvili nějakou jinou řečí než přes den, nikdy jsem jim nerozuměl, co to vlastně huhňají. Možná proto, že byl úplněk a měsíc krásně zářil. No jo, na světě je věcí, kterým kočka nemůže ani za celý život porozumět. Lovit jsem již nemusel, to byste viděli, co po těch lidech všude kolem dokola zbylo dobrot, ale bývalo to jen do půlnoci, pak se odněkud vynořili jiní dvounožci s bednami na kolečkách a koštětem ty dobroty, které se válely po zemi, smetli do té bedny.
          Taky jsem potkával spousty jiných koček a nikdy jsem se nezapomněl s nimi zastavit a mňouknout si o tom jaký je těžký život na ulici. Mnohé z nich se tam dostaly nedopatřením, ale většina se jich tam už narodila a ty byly takové málomluvné a otrávené životem. Ale já jsem jim rozuměl, vždyť už žiji taky nějaký ten rok pod širým nebem. Vždy, když jsem jim vyprávěl o divočině, jak je krásná, ale o to že je nebezpečnější a že nebýt Ginger, tak bych tam nikdy nepřežil, a oni na mne hleděli s otevřenou tlamičkou. Nechtělo se jim věřit, že jejich předek, stále v té divočině ještě žije a já s ním měl dokonce koťátka. A když jsem jim mňouknul o tom, že Bert je můj nejlepší přítel, tak tomu už vůbec nechtěli věřit. Kdo to kdy slyšel, aby se kočka přátelila se psem. Každá z nich měla zde na ulici s nimi jen ty nejhorší zkušenosti a raději se jim zdaleka vyhýbala. Ale nakonec mi ho stejně pomáhaly hledat. To vyprávění se opakovalo téměř každou noc a té noci se mohli lidé vždy alespoň v klidu vyspat, protože při mém vyprávění žádná úžasem, ani nemňoukla. Stal jsem se jejich hrdinou a nebýt Berta, tak jsem mezi nimi nějaký čas zůstal.
          Líbilo se mi tam, protože jsem se tam cítil důležitě, asi jako vy, když něco řídíte. Dokonce jsem řešil i jejich spory a rozhodoval jsem o tom, kdo z nich má, či nemá pravdu. Ale nemyslete si, nebylo to nic jednoduchého. O tom se vám ani nezdálo, co taková kočka pod širým nebem má za problémy. Jednou jsou to jen malichernosti, tak jako u vás u lidí, stačí se jen škaredě podívat a hned je tu malér. Ale vesměs jsou to vážné a smutné problémy. Neloupí se jen mezi vámi dvounožci, ale i mezi námi kočkami a hlavně, když není co jíst, je zima a jedna druhé se snaží vyfouknout pelíšek. Nebo když se někde přemnoží kocouři, tak to jde pak už i o kočičí život. Nu a toto všechno najednou padlo na mou hlavu a já jsem to statečně a spravedlivě zvládal. Ale šťastný jsem tam nikdy nebyl.
          A tak čas běžel a já jsem se musel nakonec opět vydat na průzkum hledat Berta. Měl jsem snad už tu osadu spolu s kočkami celou prozkoumanou, ale stále nic. Až jednou jsem zahlédl to auto, co mi tenkrát Berta odvezlo. Jelo směrem ven z osady. Běžel jsem za ním, seč mi síly stačily. Jistě by mi ujelo, ale již dávno jsem přišel na to, že není třeba běhat rovnou po cestě, ale dá se to zkrátit napříč. A tak jsem to auto měl stále v dohledu. Zastavilo až daleko za osadou u jednoho dlouhého domku.

35

           Tam bych Berta tedy nikdy nehledal. Rozběhl jsem se k němu a už z dálky jsem slyšel štěkot psů a mezi nimi jsem jasně rozpoznal Bertův hlas. Zajásal jsem a najednou se mne spadly všechny chmury a já byl zase šťastný. Oběhl jsem ten dům, ale měl jen jeden vchod a ten byl stále zavřený. Okna měla nějaké sítě, takže se přes ně dovnitř taky nemohlo. Nezbývalo než čekat, ale to už byla radost čekat. Večer když už všechno ztichlo, zamňoukal jsem pod tím oknem, kde jsem nejvíc rozeznával Bertův štěkot. Okamžitě mne poznal a začal výt. Ale v tom vytí nebyl smutek, tak jako tomu bylo tenkrát, co zemřela Ginger, ale velká radost. Tak jsme si pak chvíli blafkali a mňoukali, ale jen tiše, aby nás nikdo neslyšel. Mňouknul jsem mu taky, co se mi přihodilo s nohou a co jenom jsem se ho nahledal. Taky jsem se mu zmínil, že do našeho brlohu se vrátil ten bručoun a já jsem mu málem vletěl do jeho tlap. Anebo, že jsem se stal kočičím králem v celé této velké osadě. Tomu, ale Bert věřit nechtěl a myslím, dodnes nevěří. Ale vy jste u toho byli, když jsem vám to mňoukal. Nebo ne? Nakonec mi řekl, že si pro něho má přijít nějaký nový pán a že si ho má odvézt domů, někam moc daleko, ale že neví kam a mělo by to být asi už zítra, ale nevěděl to jistě. Prosil mne, ať něco vymyslím, že na to jsem býval dobrý.
          Nevěděl jsem, jestli se mám z toho radovat anebo se toho bát, aby se mi Bert neztratil znovu, ale nakonec jsem mu to slíbil, že na mne se může vždycky spolehnout. Pak jsme se rozloučili a já si šel ještě rychle najít nějaký bezpečný pelíšek, abych se na ten zítřek alespoň trochu vyspal. Po prve po dlouhé době jsem usnul jak dřevo.
          Ráno jsem brzy vstal a hlavu jsem měl plnou myšlenek, jak to jenom provedeme, aby byl Bert svobodný a my pak mohli spolu opět běhat po lese, společně lovit a užívat si života a tak jsem rychle běžel za ním, abych ho snad nepropásl. Už tam bylo rušno. Dvounožci, zřejmě to byli ti noví pánové, si odváděli na řetízku a s náhubkem své nové psy. Pojala mne hrůza, jestli jsem to zaspal a Bert už je pryč, tak si to do konce svého kočičího života nepřestanu vyčítat. Ale v tom jsem v duchu zajásal, viděl jsem Berta, jak vychází se svým novým pánem a hned se rozhlížel kolem, jestli jsem na něho nezapomněl. Mňouknul jsem, ale opravdu jen tiše, jinak by mne ti psi i s novými pány pěkně prohnali. Bert mne zpozoroval, usmál se na mne a věděl, že se už nemusí ničeho obávat, když jsem tam já.
          A tak se nechal volně tím svým pánem vést. Jiní psi se vzpírali, skákali a hrozně na svého pána štěkali. Ale Bert zachoval klid a byl podezřele poslušný. Pán měl z toho radost, že si tak dobře vybral, pohladil ho po hlavě a pak mu řekl: "uvidíš, že z nás budou ještě dobří kamarádi" a vydali se znovu k tomu městu. Já jsem je nepozorovaně následoval. Ten pán mne později zpozoroval, nebylo se tam kde ukrýt a větší vzdálenost jsem nechtěl riskovat, otočil se k Bertovi a pak s takovým zvláštním úsměvem mu řekl, že za ním jde jeho nevěsta. Nerozuměl jsem tomu a bylo mi vcelku jedno, co říká. Důležité pro mne bylo, abych je neztratil z dohledu. A tak mne pranic nezajímalo, co se děje kolem. Samozřejmě jsem si ale musel dávat pozor na kdejaké hrozící nebezpečí. Na to máme my kočky šestý smysl, který by to měl uhlídat. Někdy nám ale vypne a pak jsme v maléru, tak jako když mne kousnul do nohy ten pes. Pak se ten pán s Bertem zastavili poblíž těch čar, co se po nich tenkrát plazil ten had, a na něco čekali.
          Byla tam spousta lidí a měli sebou nejrůznější zavazadla a museli tam zřejmě taky na něco čekat, jako ten pán s Bertem. Pak jsem zleva uslyšel pískat toho hada a za chvíli byl už i vidět, jak se k nám přibližuje. Přibližoval se k nám velkou rychlostí a byl čím dál větší. Už mi nepřipadal jako had, ale jako kdyby se pohybovala celá ulice domků. Schoulil jsem se pod okap a bál jsem se vylézt. Pak ten had-vlak zastavil a každou chvíli vypustil z nosu obláček páry. Pán s Bertem nastupovali do jednoho z těch domků a Bert se po mně smutně ohlédl, proč nejdu za ním, ale já jsem se bál. Všichni dvounožci, co tam byli, už vešli dovnitř taky, jen já jsem ještě nenabyl odvahy. Ale nakonec jsem se rozběhl a skočil jsem jedním skokem do těch dveří, co jimi prošel Bert.