Kapitola V

Tuláček - Roamer

Kapitola V..

Schoval jsem se nepozorovaně pod první lavičku a vyčkával, co se bude dít. Domečky se tiše rozjely a jen pod podlahou jsem slyšel pravidelné klep, klep. Pak jsem se začal rozhlížet po Bertovi, ale nikde jsem ho neviděl. Tak jsem trochu povylezl, abych ho spatřil. Seděl tam v rohu na druhé straně a stále otáčel hlavou ze strany na stranu a hledal mne. Musel jsem k němu, ale všude bylo plno lidských nohou a tak jsem raději vyčkával, až se setmí. Pak jsem se mezi nimi potichu proplížil za ním, a když mne spatřil vedle sebe, tak byl radostí celý bez sebe. Musel jsem ho uklidnit, jinak by si nás někdo určitě všiml, dal říct a byli jsme raději tiše a jen jsme se na sebe dívali. Už to bylo hodně dlouho, co jsme si byli tak blízko. Bert si pak lehl, udělal klubíčko a já jsem se upelešil v tom jeho klubíčku. A tak jsme usnuli a spali spokojeně celou noc. Ráno jsem se pak schoulil do rohu pod lavici a mňoukl Bertovi, aby mne kryl svým tělem před zraky těch dvounožců. Už jsem měl hlad a chtělo se mi jít vyvenčit, ale v tom jsme začali zastavovat. No konečně oddychl jsem si. Ještě chvíli a nevím, nevím. Pán vzal Berta za řetízek a šli spolu ven. Bert se po mne ohledl, jestli vím o tom, že už se odchází. Mrkl jsem na něho, abych ho uklidnil. Počkal jsem, až byli z domečku venku a pak jsem nehledě na vyjevené tváře těch dvounožců bleskově vypálil ke dveřím, než je někdo zavře.
Stihl jsem to jen tak tak. Rychle jsem se schoval pod keř, aby mne pán nespatřil, ale Bertovi to neuniklo. Pak pro pána dojel kolečkový domeček, ale byl trochu jiný, polovina ho byla na převážení harampádí. Bert s pánem si nastoupili dopředu a já jsem nepozorovaně vyskočil nahoru mezi to harampádí. No, co tam všechno bylo, to se hned tak nevidí, snad jen na smetišti. Ale tady to bylo vzorně poskládané. Jeli jsme dlouho, jen s malými zastávkami, aby se Bert i pán mohli vyvenčit. Já jsem toho taky využil a venčil jsem se na druhé straně vždy tak, aby mne nikdo neviděl, jen Bertovi jsem dovolil mne vidět. Měl jsem už hrozný hlad a nevěděl jsem co si s ním počít. Pak ten pán vylezl sem nahoru mezi to harampádí a něco hledal.

           V první chvíli jsem si myslel, že to jsem já, co hledá a tak jsem se ještě více přikrčil do rožku za to harampádí. Pak to ale našel, byl to papírový pytel, udělal v něm, nahoře otvor a vysypal z něho něco do misky a šel to dát Bertovi. Byl jsem zvědavý, co to je a tak jsem do toho pytlíku nahlédnul taky. Ach ta vůně. Zvětšil jsem si ten otvor a hned jsem se do toho pustil taky. Najedl jsem se a znovu zalezl do kouta a usnul jsem.
          Tak se to opakovalo ještě na druhý den. Projížděli jsme přírodou, která byla ještě divočejší, než kde jsem s Ginger lovil. Míjeli jsme řeky, skály, hluboké lesy, prohlubně a strmé svahy. Cesta byla čím dál užší a hrbolatější. Harampádí tam lítalo ze strany na stranu a já jsem nestačil mezi tím kličkovat. No, to kdybych šel tu cestu pěšky, tak jsem se tak nenadřel. Pak se domeček zastavil, protože cesta už dál nevedla a já vykouknul ven. Před námi stál malý dřevěný dům a všude okolo něho visely nějaké kožíšky čtyřnožců. Zpočátku ve mně hrklo, jestli to nebude pán podobný tomu, co mne vyhodil z okna a ještě za mnou poslal své psy. Ale psy jsem tu nikde neviděl, a když tak Bert by si to s nimi pěkně vyřídil a tak jsem se uklidnil. Seskočil jsem dolů a pelášil se schovat do lesa. Pán pak všechno to harampádí sundal a odnesl ho do domu. Pak otevřel dvířka, vzal Berta a šli dovnitř. Bert se ještě ohlédl, aby se ujistil, že jsem se někde neztratil. Když mne uviděl, spokojeně na mne blafnul a vešel za pánem. Zavřeli za sebou dveře a ten den jsem je už neviděl.
          Já jsem si zatím běhal po lese a prozkoumával okolí. No řeknu vám, že tam bylo co vidět. Byla to tam tedy pěkná divočina a těch zvířat a různých, mně dosud ještě neznámých pachů, no byl jsem z toho celý pryč. Vzpomněl jsem si na Ginger, jak té by se tu líbilo. To jsem ale ještě nevěděl, že les je plný vlků, naštěstí jsem žádného nepotkal, ještě o mně nevěděli. Pomalu se stmívalo a byl čas, abych se podíval po nějakém pelíšku. Muselo to ale být tam, kde bych viděl, co se děje u Bertů. A jak jsem si obcházel to stavení, tak jsem si všiml, že v kůlně, která byla hned vedle, je malý otvor, ale protáhnout se jím dalo. Vplížil jsem se tedy dovnitř. Vyplašil jsem nějakou chlupatou dlouhoocasou potvoru, která se na mne vrhla, ale neměla šanci. Takovou jsem jí packou s vytaženými drápky ubalil, že zaječela a byla pryč. Později jsem ten její kožíšek zahlédl, jak ho pán přibíjí zvenku na dům, aby vyschl. To byla vlastně jeho práce. On bral zvířatům ty jejich kožíšky a pak je jezdil někam měnit za harampádí, jídlo a hromový oheň do té své hole.
          A tak čas pomalu ubíhal a Bert chodil s pánem na procházky do lesa, zatím stále ještě na řetízku. Pán brával sebou i tu hromovou hůl, ale zatím jsem ho neslyšel ji použít. Bertovi jsem dal hned vědět, kde bydlím, a jen jsme čekali, až ho pán uvolní z toho řetízku, abychom mohli zase rychle pláchnout.

           Teď už to ovšem budeme mít na náš dvůr mnohem dál a vlastně jsem ani netušil, kterým směrem se pak vydáme. Jednou mne ale pán zahlédl z okna, jak se plazím do té kůlny. Poznal mne, že jsem ta kočka, co šla za ním a Bertem k tomu plazícímu hadovi. Později mi Bert blafnul, že se pán usmál a říkal mu, že nevěří vlastním očím, že je tu ta jeho nevěsta a nahlas se divil, jak jsem tu dálku mohl jenom zvládnout. Otevřel dveře a říkal mu, ať si mne zavolá dovnitř. Protože Bert dobře lidské řeči rozuměl, vlastně tak jako já, ještě ze dvora, blafnul na mne a volal mne dovnitř, že mne pán zve a nemusím se ničeho bát. A tak pro mne nastalo velké rozhodování. Už jsem si odvykl bydlet v domě s dvounožci, ale zase bych mohl být stále s Bertem. A tak jsem se pomalu, ale opravdu pomalu blížil ke vchodu, připravený při sebemenším podezření vystartovat k lesu. Bert stál ve dveřích a za ním pán, který ho stále ještě vodil na řetízku. Nejistě a bojácně jsem vešel dovnitř a pán zavřel dveře. To mne vyděsilo a vběhl jsem pod pánovu postel a vrčel jsem. Trvalo to hodnou chvíli, než jsem se odhodlal vylézt.
          Pán si mne přestal všímat a to už byl Bert volný bez řetízku a tak jsem s ním začal skotačit a honit se po pokoji. Pán nás nechal, ať se vydovádíme. Bylo mu hned jasné, že se dobře známe a jsme velcí kamarádi. Postavil pro mne do kouta misku, hned vedle Bertovy a naplnil jí těmi dobrotami z pytlíku. Vodu jsme měli s Bertem společnou. Ráno jsem se chtěl jít vyvenčit a tak stačilo jen u dveří mňouknout a pán mi je hned otevřel. Proběhl jsem se po lese a vrátil jsem se zase za Bertem, mňoukl jsem a dveře se otevřely. Když šel pán s Bertem do lesa na průzkum, brávali sebou i mne a mně se to moc líbilo. Jen mi bylo líto Berta, že se nemůže volně proběhnout jako já. Ale po týdnu společného bydlení mi pán zase otvíral dveře, abych se šel vyvenčit a toho Bert využil a vyběhl těmi dveřmi taky. Běželi jsme do lesa jako o závod. Pán za námi něco volal, ale už jsme mu nerozuměli. Po dlouhé době jsme se zastavili, chvíli jsme na sebe hleděli a pak Bert blafl - konečně volní! Ale pak se zamyslel a ptal se mne, kam teď vlastně půjdeme. Odmňouknul jsem mu, ať si s tím teď starosti nedělá, jsme volní, a co bychom si přáli víc.
           Nato začalo tak pršet, že to jsem ještě nezažil, tenkrát padaly s nebe i kamínky ledu. Schovali jsme se pod stromem, ať nám nebuší do hlavy a nakonec jsme se tam schoulili do klubíčka a usnuli. Vzbudilo nás nějaké vytí, ale bylo to jiné, než jakým uměl výt Bert. Všiml jsem si, že se na nás ze dvou stran dívají nějaké oči. Šťouchnul jsem do Berta a ukázal mu tím směrem. A on mi odpověděl, že o tom již delší dobu ví a nejsou jen dva, je jich tam víc. Nevěděl jsem co to je, ale připomínalo mi to dobu, když jsem poprvé potkal Ginger, tehdy na mne taky hleděly nějaké oči. Ale byly hezké, zelené a volaly na mne - pojď ke mně, tyto ovšem svítily nějak divně a jako by volaly - no počkej, jen co si pro tebe dojdu. Bert byl vážný a jen hluboce vrčel. Taky jsem to u něho ještě neviděl. Muselo tam být tedy něco nebezpečného, protože tolik jsme se toho spolu nalovili a on buďto útočil anebo utekl.

           Ale tady neudělal ani jedno ani druhé. Pak ke mně blafnul, že jsou to vlci a jsou podobní psům. Jednoho jsem zahlédl, byl velký a statný, ale Bert byl proti němu obr. Možná, proto si na něho netroufli. Pak Bert ke mne blafnul, ať si vyšplhám na strom. Tak jsem tam hopsnul a on najednou vyrazil mezi ty vlky takovou rychlostí a s takovým řevem, že mi samému nahnal strach, jestli se náhodou nezbavil rozumu. Neviděl jsem co se tam dělo, ale muselo tam dojít k tvrdému boji. Ale Berta jsem zakňučet neslyšel, kňučeli jen ti vlci a tak jsem tušil, že jim Bert dává na kožich. Vletěl jsem tam tedy taky a skákal jsem po nich a škrábal je do čenichu, jak jen to šlo. No, nechci říct, že jsem je zahnal já, to jistě ne, ale nakonec to vzdali a pelášili do houští, co jim tlapy stačily. Zůstaly tam po nich jen chomáče červených chlupů.
          A protože již brzy začalo svítat, uvažovali jsme, kterým směrem se vydáme. Vím, že náš plán byl vrátit se na náš dvůr - ale kde vůbec je? Pak jsem se svěřil Bertovi, že se mi v té chalupě u pána docela líbilo, měl jsem tam svobodu, teplo a jídlo. Nic mi tam nescházelo. Bert blafnul, že se mu tam taky líbilo, ale že mu tam scházela ta volnost, ale kdyby snad pán se časem umoudřil a tu volnost mu dal, že by se i vrátil. A tak jsme se rozhodli vrátit, že to na čas zkusíme, ale s tím, že kdyby tu volnost přece jenom nedostal, tak zase něco vymyslíme a pláchneme.
          Zamířili jsme tedy zpět a tím jsme tento domov vzali za svůj. Já jsem u dveří mňoukl a ony se hned otevřely. Pán byl radostí celý bez sebe. Laskal se s námi a dal nám i pečené maso. Ale nejvíce se mazlil s Bertem. Mně to ani moc nevadilo, stejně se s dospělými dvounožci moc rád nekočkuji, to si napřed musí zasloužit. Odpoledne pán otevřel dveře a řekl nám, ať se jdeme spolu proběhnout. Nechtěl jsem věřit svým kočičím uším. Nerozhodně jsme vyběhli ven, proběhli jsme se a za chvíli jsme už zase byli u dveří a tentokrát si blafnul o otevření sám Bert. A tak už to zůstalo. Páneček (už jsem mu tak začal říkat i já) nás měl čím dál raději a my jsme byli zase po dlouhé době šťastní a spokojení.
           Od té doby nás páneček brával na lov oba dva, šli jsme vždy tiše vedle něj, a jak jsme ucítili pach nějaké škodné, tak jsme ji hned pánečkovi nadehnali. Jezdil s námi i do různých osad, kde bývalo hodně domů. Mne nosil na zádech v batohu, jen hlava mi koukala a Bert chodil volně vedle něho. Jednou jsme s ním byli v nějakém sklepě, kde byla spousta lidí a od huby se jim stále kouřilo a stále něco pili. Páneček kouř z huby nepouštěl, ale dal si tam jednu sklenici na pití. Ti lidé se tam chovali nějak divně a hlavně moc hlučně. Bert pánečka tahal za nohavici, abychom už odtamtud raději odešli. Už se zvedal, že půjdeme a v tom k němu přistoupil nějaký hromotluk. Byl o dvě hlavy vyšší než páneček a taky ramenatější. Cosi na pánečka křičel a pak ho chytil pod krk za límec a nadzvedl ho ze země. A to bylo i na mne dost, což teprve na Berta. Ten hromotluk si dovolil sáhnout na našeho pánečka. Okamžitě jsme na něho s Bertem zaútočili. Já jsem mu skočil drápky přímo do vlasů a ti dvounožci najednou ustoupili bokem, abychom je náhodou taky neulovili.

           Hromotluk nato zařval jak poraněný jelen, pustil pánečka a snažil se nás setřást. Nakonec se mu to podařilo, ale jen díky pánečkovi, který dal Bertovi povel "Fuj" a Bert ho okamžitě pustil. Tady to fuj sedlo, protože ten hromotluk smrděl jak skunk. Seskočil jsem mu s hlavy a on celý bledý strachy odešel ven. Na vás dvounožcích se strach pozná podle barvy v obličeji, ale my svou barvu nikdy neměníme. Páneček si od té doby s námi získal respekt celého okolí. Už nikdy nikdo si na něho nedovolil sáhnout. A on sám taky nikomu neublížil. Vždyť říkám, že byl hodný.
          Jednou byl s námi i ve velkém obrázkovém domě. Tam se kouřit nesmělo a tak se nám tam líbilo. Na stěně se objevovaly živé obrázky, tak jako kdybych se na ně díval někde z okna. Moc se nám to s Bertem líbilo a ani jsme si za celou tu dobu spolu nemňoukli a neblafli. Lidi nás s pánečkem v té osadě již znali a tak pánečkovi nebránili někam vstoupit i s námi. Brzy napadly spousty sněhu a to páneček byl každý den na lovu. Říkal, že zimní kožíšek z lišky a ji podobné škodné jsou nejlepší. Stále jsem čekal, kdy páneček od někudy donese ty lapací zuby, ale nikdy je nedonesl a nepoužil. To by mi hrozně na něm vadilo a jistě bych mu je s Bertem chodil vybírat. Vlci měli v zimě velký hlad a tak chodili až k našemu domu, ale stále připraveni k útoku. Já jsem se za celou zimou pohyboval jen v blízkosti Berta, dokázal vždy ty hladovce jen vyceněnými zuby zahnat. Měli z něho strach a tak se raději o nějaký útok na nás ani nepokoušeli. Jen mne stále sledovali, s nadějí, že se snad od Berta na okamžik vzdálím. A já jsem to věděl a vždy jsem je úmyslně dráždil a procházel jsem se tam kolem jako na soutěži Miss kočka, ale stále jen v Bertově blízkosti. To je tak dráždilo, až jim sliny tekly. Ale jak se objevil páneček s holí, kde jim byl konec.
          Jednou šel páneček na lov sám, jen s tou svou hromovou holí. Jistě by nás vzal sebou, ale my jsme se ten den zaběhli dál od domova. Pronásledovali jsme malého jelínka. Nechtěli jsme ho ulovit, protože od té doby, co nám dává pán ty dobré granule, jak tomu říká, tak jsme žádné zvíře už neulovili. Už jsem vám možná říkal, že zde v přírodě se zabíjí jen z hladu a ten my už neměli. Ale honit se za zvířaty, jakože je lovíme, to byla vždy náramná kočičina. To se divili, když už jsme je měli a pak jakoby nic, jsme se otočili a vraceli se nazpět. Ale nejraději jsem se vozil na srncích. Bert ho vždycky nahnal ke mně a já si na něho vyskočil, jako bych ho lovil a pak se na něm proháněl. Mockrát se stalo, že mne shodil a byl jsem pak samá modřina, ale jak říkáte vy, každá sranda něco stojí. Ovšem toto jsme si mohli dovolit jen na území kde se vlci nenacházeli a to jsme už měli do širokého okolí prozkoumané. Ale abych zase nepředbíhal, páneček šel tenkrát na lov sám a my jsme se vrátili domů až k večeru. Bert blafkal u dveří, ale nikdo neotvíral. To se ještě nikdy nestalo, aby páneček byl na lovu i za tmy. To je pro vás dvounožce v takové divočině moc nebezpečné. Vy nemáte tak jemné smysly, kterýmy byste se mohli v přírodě orientovat a rozlišovat nebezpečí, jako my. Na noc máte sice baterky, ale ty vás zase hned prozradí a to už na velkou vzdálenost.

           Takže si nevyberete. Ještě, že máte ty hole, jinak byste v divoké přírodě nemohli vůbec žít. No a tak jsme ještě nějakou chvíli čekali, ale když páneček stále nepřicházel, šli jsme ho hledat. Bert podle čichu a já jsem ve sněhu sledoval jeho stopy, protože vidím potmě lépe než on. A tenkrát byla tma jako v pytli. Kdyby alespoň svítil měsíc, ale bylo zamračeno a sem tam začínalo chumelit. Tak jsme si museli pospíšit, aby nám stopy nezavály. Asi po dvou hodinách jsme ho našli, seděl zády opřený o skálu a na klíně svíral v rukou svou hůl. Hned jsme poznali, že není něco v pořádku. A taky nebylo. Páneček měl zlomené obě dvě nohy. Zřejmě spadl s té skály. A když nás uviděl, to bylo radosti, hladil nás a my jsme ho za to lízali po tváři a on tentokrát držel, jindy se mu to moc nelíbilo, ale nám vždycky. Chumelilo čím dál víc a tak páneček řekl Bertovi, "přines dříví" tak to dělávali vždycky, když chtěl páneček udělat oheň. I doma mu ho Bert nosil, a páneček ho dával do kamen. A tak Bert se rozběhl do lesa a za chvíli nesl v zubech silný klacek. Tak to udělal ještě několikrát a pak donesl suchou větev a páneček z krabičky vyloudil oheň a vložil ho pod tu haluz a pak už jen pomalu posouval klacky do středu toho ohně.
          Bert když viděl, že pánečkovi nemůžeme pomoct, aby se dostal domů, tak se rozběhnul směrem k nejbližší osadě, kam jsme chodívali měnit kůže za jídlo a to různé harampádí. Pánečka hned napadlo, kam Bert asi běží a tak na něho jen zavolal: "běž, Berte, běž" a Bert uháněl, co mu tlapy stačily. Já jsem se přitulil k pánečkovi a dělal jsem mu oči a sluch. Jakmile se poblíž něco šustlo, tiše jsem zavrčel a páneček hned vzal hůl do rukou a čekal, co se bude dít. Když to pominulo, zase jí položil, mne pochválil a při tom mne pohladil. Viděl jsem, jak nás pozorují vlci, ale neměli odvahu přijít blíž, báli se ohně a pánečkovy hole. Měli z ní velký respekt. Takže od těch nám zase tak velké nebezpečí nehrozilo. To jsem se víc bál, aby nás nenašel medvěd. Ale páneček by si jistě věděl rady i s ním. Ta jeho hromová hůl dokáže divy, i když já ji nemám rád. Tato ne, ale podobná ublížila mojí Ginger. A tak jsme probděli celou noc, páneček sem tam i na chvíli usnul, ale jen na půl oka, protože musel hlídat oheň.
          K ránu už nám pomalu docházelo dříví a já jsem měl strach, aby mi tam páneček nezmrznul. Nejraději bych tenkrát pro to dříví skočil sám, ale představte si mne a to poleno a k tomu bylo všudy ještě plno vlků, kteří čekali jen na příležitost, jak mne dostat. Šli po mně od té doby, co jsem se tam objevil. Určitě jsem byl pochoutkou jejich snů. Ráno oheň uhasl a tak už jsme čekali, až se objeví Bert s nějakou pomocí. Opravdu jsme se toho odpoledne dočkali. Přivedl sebou dva zdatné dvounožce. Táhli za sebou vozík, ale bez koleček. Pána do něho opatrně přenesli a vydali jsme se do osady, odkud byli ti naši zachránci. Cestou mi Bert vyprávěl, jak se mu podařilo přesvědčit tamější dvounožce, aby šli za ním i s tím vozíkem, který naštěstí stál před domem, ve kterém se ti dvounožci každý večer scházeli, aby si vypili tu svou rezavou vodu. Vběhl tam mezi ně a začal hodně štěkat.

           Oni ho poznali a čekali, že přijde i jeho pán. Když se pořád nic nedělo, tak jednomu strhl s hlavy čepici a vyběhl s ní ven. Tam jí položil do toho vozíku a uchopil provaz, kterým se ten vozík pohání a čekal, až za ním ten dvounožec vyběhne. Ten se vyřítil z té hospody, jak postřelený jelen a zamířil přímo k němu a při tom strašně láteřil. Bert začal utíkat, ale i s tím vozíkem. Když uznal, že vzdálenost je dostatečně velká, tak zastavil a začal výt. Dvounožec zůstal taky stát a chvíli Berta pozoroval a pak se otočil a běžel do té hospody, jak jí dvounožci říkají a za chvíli vyběhl i s druhým dvounožcem a již měli na sobě i kabáty. Bert už ale neutíkal, počkal na ně, a jak k němu přišli, zakňučel, otřel se jim o nohy a vydal se rychle směrem k pánečkovi. Za sebou jen slyšel, jak si ti dva vykládají, že se určitě muselo našemu pánovi něco stát a že by za takového psa dali i nevím co. Bert byl zvědavý, kolik, že by to za něho dali, ale ti dvounožci už o tom víc nemluvili. Cestou se jim ještě postavil do cesty medvěd, asi ho někdo probudil ze zimního spánku, ale Bert je na to zavčasu upozornil a tak se ani moc nezdrželi. Stačilo párkrát poslat do nebe hrom z té hole a medvěd se dal na útěk. Cesta byla už zavátá a Bert musel zapojit všechny své smysly, aby nezbloudili. Ale stejně prý byl moc šťastný, když uviděl skálu, pod kterou nás zanechal.
          Nu a jak jsme si tak s Bertem vyprávěli, tak nám cesta rychle uběhla. Do osady jsme dorazili až pozdě večer. Pánečka hned přenesli do nějakého domku, který byl označený takovým červeným křížem. Nás dovnitř nepustili a tak jsme s těmi dvounožci, co přivezli pánečka, šli do té hospody. Dali nám tam nějaké pochoutky a mně dokonce nalili do velké misky mléko. Ale Bertovi nalili tu zrzavou vodu, co sami pili. Fuj, smrděla mi, ale Bertovi chutnala. Jedna dvě ji měl vypitou. Pak se mu nějak divně zvedla nálada a on tam začal dělat různé skotačiny a psí kusy. Všichni se tam váleli smíchy, jen já jsem byl z toho smutný. Kdyby to bylo v jiné situaci, třeba někde na vyhřátém palouku a Bert tak skotačil, což jsme ve skutečnosti tak dělávali oba dva, tak bych z toho měl taky radost. Ale tam, kde nebylo vidět, jak tam bylo nakouřeno a k tomu jsme byli oba dva mokří a promrzlí na kost a on si tam samou radostí vyskakuje, dělá kotouly a šklebí se. To nebylo dobré. Něco se mu muselo přihodit. Chvíli jsem přemýšlel, co si s ním jenom počnu a najednou mne napadla myšlenka, jak ho dostat z té hospody ven. Tak jsem se mu zakousnul do oháňky a táhnul jsem ho ke dveřím. Couval tedy za mnou. Jen jsem slyšel, jak tam jeden dvounožec říkal, "Tak to přesně dělá i moje žena" a šel nám otevřít dveře.
          Byla tam hrozná zima a Berta to skotačení hned přešlo. Najednou se v domě s tím křížem otevřelo okno a v něm se objevil páneček. Zavolal na nás a my jsme bleskově byli u něho. Říkal nám, že se tam bude muset skoro dva týdny zdržet a my máme jít raději domů a bydlet zatím v kůlně na dříví a k jídlu si máme něco ulovit anebo si máme roztrhnout ten papírový pytel, že jsou v něm granule, které jsou stejně jen pro nás. Pak se za ním v okně objevila i nějaká paní s bílým čepečkem, pochválila nás, že jsme šikulové a páneček se musel s námi rozloučit a zavřela za ním okno.

A tak jsme si ještě před cestou domů, našli úkryt ve starém opuštěném domě a usnuli jsme. Bylo na nás toho ten den moc. Ráno jsme brzy vstali a běželi jsme pod to okno, kde byl včera večer páneček. Štěkli a mňoukli jsme na něho, a když se objevil a zamával nám, už jsme se rozběhli k domovu. Cestou jsme si zase zalovili, ale za moc to nestálo, Bert po tom včerejším zrzavém nápoji se nemohl nějak zorientovat a měl pomalé reflexy, takže to zbylo nakonec na mne. Byl jsem rád, že mu aspoň ta cesta v tom sněhu nedělá problémy. Domů jsme doběhli už za tmy. Kolem našeho domu byla spousta vlčích stop, poznali že nejsme doma, ale co to, jedna stopa byla kočičí, ale desetkrát větší, než je moje. Že by se tu objevila ta černá puma? Tak jí říkal páneček, když jsme na její stopy jednou v lese narazili. Bert byl sice statný a velký, ale ona byla větší a tak jsme se právem obávali o život. Já jsem se rychle proplížil dírou u země do kůlny, ale pro Berta byla malá. Přemýšlel jsem, až se mi z hlavy kouřilo, ale Bert to vyřešil po svém psím způsobu. Začal pod stěnou hrabat a já jsem mu hned z druhé strany pomáhal. Když už se nám díra zdála být dost velká, aby se přes ni Bert protáhl a přesto ještě malá, aby tam prolezla ta černá potvora, tak jsme toho nechali a Bert se vplížil dovnitř. Přece jenom tam bylo tepleji a hlavně tam nesněžilo a nefoukal ten studený vítr. Páneček tam měl v rohu i seno, s kterým chodil teď v zimě krmit ty rohaté čtyřnožce. Docela jsem si je oblíbil. Chodili vždy tak vznešeně se vzpřímenou hlavou a dokázali zahnat i vlky. Ale to museli být vždy po hromadě. Když byl ovšem ten měsíc, jak jenom mu říkáte?, aha! říjen, tak to se jim do cesty raději nepletu. Jsou divocí a nebezpeční.
Do lesa jsme tenkrát ani moc nechodili, přece jenom, byla tam někde ta puma a tak jsme se krmili tou dobrotou z toho pytle a chodili jsme před kůlnu lízat sníh, abychom zahnali žízeň. Protože v blízkosti naší kůlny les nebyl, až kousek dál, měli jsme dostatek času na to, abychom se schovali v případě nebezpečí od pumy. A tak jsme se několikrát denně proběhli a zahráli si i na honěnou. Samozřejmě, že to Bert vždycky vyhrál, ale zato neuměl šplhat po stromech a vždy se jen za mnou smutně díval. Víte, v přírodě je to tak zařízeno, že umí každý něco, to proto, aby měl svou výhodu v případě nebezpečí a mohl si tak chránit život. Vy dvounožci, jste na tom hůř, máte toho mnohem a mnohem víc, co si musíte chránit a proto stále něco vymýšlíte, jak si ten svůj majetek uchránit. Jednou před ránem mne vzbudilo Bertovo tiché vrčení. To dělával vždy, když hrozilo nějaké větší nebezpečí. Já jsem rovněž zbystřil sluch a opravdu jsem uslyšel, jak si někdo tiše vyšlapuje kolem naší kůlny. Sledovali jsme ten otvor s Bertem a byli jsme připraveni okamžitě zaútočit. Ale nic se nedělo a za chvíli už nebylo slyšet nic, ať jsem uši namáhal sebevíc. Už jsme měli po spaní a hned brzy ráno jsme opatrně vylezli na průzkum, kdo nás to vlastně navštívil a uměl se tak tiše pohybovat. A objevili jsme zase stopy té pumy..

           Nu a čas pomalu ubíhal a s Bertem jsme napočítali už čtrnáct západů sluníčka a to znamenalo, že by se měl páneček už pomalu vracet. Čekali jsme ho každým dnem. Vždy jsme si říkali, "to už je poslední noc", ale nebyla. Páneček stále nepřicházel a nám už po něm bylo smutno a taky jsme se chtěli jít proběhnout do lesa, ale v tom vysokém sněhu bychom té černé potvoře těžko utíkali. Nemohl bych před ní vylézt ani na strom, protože ona šplhá po stromě, jako já.
          Většinou jsme spali přes den a v noci jsme byli ostražití. A vyplatilo se nám to. Zaslechl jsem zase to tichounké našlapování. Kdyby nebyl sníh, tak to snad ani slyšet nebude, ale sníh pod tíhou tichounce vrže. Bylo nám s Bertem už jasné, že to bude zase ta puma. Několikrát obešla naši kůlnu a zřejmě ucítila náš pach a vrazila hlavu do toho našeho otvoru a chtěla se jim protáhnout. Měla ji tam již celou, ale packy už tam vsunout nemohla. Oči jí svítily zeleně, tak jako mně, ale vrčela jako Bert. Mně se při tom ježily všechny chlupy. Bert ale nečekal a bleskově na ní zaútočil. Lekla se, protože to nečekala a chtěla tu hlavu rychle vytáhnout, ale uši jí v tom zabránily. Vždyť je taky měla skoro jako Bert, jen jí stály. Bert toho využil a zakousl se jí vší silou do šňupáku. Napsal bych šňupáčku, ale ten mám jen já. To jste neviděli ten kravál, co ta dělala, ale Bert nepovoloval. Tlapami se bránit nemohla a tak jsem se k Bertovi přidal a drápky jsem jí trochu pročesal chlupy na těch jejich hezkých uších. Jen jsem dával pozor na její oči. Bez očí nemá nikdo v takové přírodě šanci přežít a to jsem nechtěl. Ale za vyučenou jsem jí zase dát chtěl. Když už její řev slábl a ona to vzdávala, mňouknul jsem Bertovi, aby ji už pustil, že má jistě dost na to, aby změnila své loviště. Jakmile jí pustil, hlavu měla okamžitě venku a dala se na útěk. Bert vyběhl za ní a se štěkotem ji hnal až do hlubokého lesa. Ta pelášila, ani se neohlédla. A opravdu změnila své loviště.
          Chodili jsme si pak po lese jako by nám patřil, ale jen s Bertem, bez něho by mne vlci od tamtud pěkně hnali. Vím, že bych jim unikl na strom, ale vlci jsou vytrvalí a dokázali by pod tím stromem strávit věčnost, abych vyhladověl. Třetí den našeho kralování v lese jsme zaslechli nějaký nám již známy hlas. Rozběhli jsme se k němu a již z dálky jsme viděli ty dvounožce, jak táhnou na vozíku našeho páníčka. Běželi jsme jim hned naproti. To bylo radosti, dokonce se s námi laskali i ti dva. Pánečka dovezli před náš dům a on pak pomocí nějakých dvou palic vstal a vešel dovnitř. Ten den u nás ti dvounožci přespali a druhý den se rozloučili a zase odešli. Samozřejmě se rozloučili i s námi. A nám se život vrátil do starých kolejí.
          Páneček ještě hodnou chvíli nemohl do lesa na lov, ale chodil s námi na procházky a to stále dál a dál od domu. Ty dvě palice zaměnil již za ohnivou hůl a tak jsme s Bertem už netrpělivě čekali, až půjdeme zase na lov. A dočkali jsme se. Zima se sice už blížila ke konci, ale ještě jsme si jí při lovu užili dost. Páneček na jeden den zmizel, a když se vrátil, přivezl nějaké plátěné obydlí. Byl jsem nesmírně zvědavý, k čemu nám to bude. Když se začalo sluníčko stále častěji ukazovat, věděl jsem, že jsou to první příznaky jara. Ještě chvíli jsme doma počkali a pak se vypravili na dlouhou cestu.

Alespoň to tak říkal páneček, že bude dlouhá. Vzali jsme sebou to plátěné obydlí a pán vzal nějaké to koření a taky nějaké pruty, které šly složit do sebe, to jsem ale nechápal jak. Nu, a vyšli jsme. Každý večer pak páneček postavil to plátěné obydlí, rozdělali jsme před ním oheň a vždy jsme měli něco uloveného, co jsme na tom ohni opékali. My s Bertem jsme si na tom vždy moc pochutnali. Dřeva bylo v lese habaděj a tak jsme v noci ani nemuseli hlídat. K ohni se žádné zvíře nepřiblíží. Páneček tou svou holí vždy něco ulovil a pak ten kožíšek, nechal u ohně sušit a za tři až čtyři dny zase všechno sbalil a pokračovali jsme dále. Moc se nám to líbilo a já si jenom přál, aby to tak zůstalo navždy. Asi po měsíci jsme došli k velikánské vodní ploše, ale nebyla to ta, co byl poblíž náš dvůr. Tam páneček pokácel spousty stromů a dával je na vodu a svazoval je k sobě. Z těch menších stromků pak udělal oplocení kolem našeho obydlí. Udělal si u ohně i lavičku a malý stoleček. Tušil jsem, že tam nějaký čas zůstaneme. Když ty stromy na vodě byly všechny svázané, vstoupil na ně a nanosil tam nějaké to své nářadí a pozval nás k sobě. Bert tam byl okamžitě, ale já jsem váha, víte, že já se vody přece bojím. Tak páneček musel přijít za mnou a v náručí mne tam přenést. Houpalo se to jako tenkrát v té vaně a tak se mi tam po chvíli začalo i líbit. Páneček si ještě na břehu udělal takové dvě lopaty a s nimi ty svázané stromy poháněl po vodě. Když jsme byli dostatečně daleko od břehu, tak roztáhl ten složený prut a připevnil k němu nějaký provázek a pak s ním mrsknul do vody. Za chvíli za něho potáhnul a vytáhl rybu. To bylo něco na mne. Já jsem se nikdy neovládl a bleskově jsem po ní skočil a na to tata byla ulovená. Bert stále seskakoval do vody a plaval kolem nás. A tak se připletl i do toho provázku a páneček pak lovil z té vody Berta, a když ho vylovil, musel mu pracně vytahovat z kožíšku, nějaký zahnutý drát. Bert kňučel a já jsem měl z toho náramnou legraci. Když jsme měli těch ryb už pěknou hromádku, tak jsme se zase vraceli k plátěnému domečku. Tam pán ty ryby vykuchal a nabodl na kolík, který pak zapíchl do země a tak je sušil. Bylo tam za chvíli tolik ryb, jak muchomůrek v lese. Večer jsme se vždy dívali na západ sluníčka, jak zapadá do té vody a ona pak celá zrudla. Byli jsme tam asi měsíc a jen jednou nám zapršelo a to páneček běhal mezi těmi sušenými rybami a schovával je do stanu. To jsme pak s Bertem raději spali venku u ohně, protože se tam nedalo vydržet. Páneček si rovněž tu noc lehl s námi u ohně. Poslední ráno si páneček zase všechno začal balit a řeknu vám, byl toho pěkný balík a ten si pak připnul na záda a vraceli jsme se zase domů. Nazpět nám to už tak rychle nešlo. Páneček toho měl dost a tak jsme častěji tábořili a odpočívali. V noci byla všude kolem spousta světýlek a my jsme věděli, že jsou to vlci, kteří nás mlsně pozorují. Já jsem je vždy dráždil a Bert mne při tom pozoroval. Zaběhl jsem kousek dál od ohně směrem k těm vlkům, a když jsem viděl, jak se chystají ke skoku, otočil jsem se a pelášil nazpět. Jednou mi musel Bert i vystartovat na pomoc.

Zakopl jsem a udělal kotrmelec a to vlkům stačilo, aby mne téměř ulovili. Ale Bert byl hned u mne a vlky zahnal. Tenkrát se na mne vyčítavě podíval a já jsem té zábavy raději již nadobro nechal. Dny ubíhaly a my jsme se začali blížit k domovu. Už jsem se moc těšil, až si zase budu moci lehnout pod lavici a nebýt ostražitý a moci spát, jako když jsem spával ještě u mámy. Když už jsme měli domov na dohled, všimli jsme si, že se kouří z komína. To pánečka zarazilo, zpomalil a byl najednou moc vážný. Bertovi řekl, abychom šli stranou. Pak se zastavil, sundal si se zad ten náklad, přidřepl si a sledoval náš dům. Ale všude bylo ticho, Bert se tedy rozběhl před dům a začal tam štěkat. Najednou se otevřely dveře a v nich se objevili dva dvounožci a byli nějak divně oblečení a strašně zarostlí. Pomalu jim nebyl vidět ani nos. Vzpomínal jsem si, kde já jsem jenom to oblečení již viděl a najednou jsem si vzpomněl. Když jsem v té velké osadě hledal Berta, jak mi ho tenkrát unesli, tak jsem chodíval kolem dlouhých domů, které měly zamřížované okna a všechny ty domy byly obehnány vysokánským železným plotem. A za tím plotem chodili stále dokola dvounožci v takových šatech, jako měli tady ti dva a kolem nich stáli další dvounožci, ale ti byli jinak oblečení a měli u sebe ohnivé hole. Vzpomínám si, jak jsem se tam chtěl dostat, ale nešlo to. Nahoře byl jeden špičatý hrot vedle druhého. Že by se tady těm podařilo ten plot přelézt? Ale to není možné, vždyť jsem to nedokázal ani já. A tak ti dva Berta upřeně pozorovali a pak ho začali odhánět. Dokonce vyšel z jejich hromové hole i plamen s hromem, ale mířila k nebi. Bert už na nic nečekal a pelášil zpět k nám. Páneček měl svou hůl připravenou, ale zatím stále nic nedělal a jen je pozoroval. Po chvíli se začal plížit z boku k domu. Až byl kousek od něho, pískl na Berta a ten mi blafnul, ať běžím s ním a tak jsme se rozběhli, ale ne už přímo před dům, ale z boku, před pánečka. Pak jsme začali mňoukat a štěkat, tak abychom je vylákali z domu a odvedli jejich pozornost a páneček měl pak dostatek času na to, aby si to s nimi vyřídil. Vyšli ven a šli směrem k nám. Tentokrát měli už ale jen jednu hůl. Jak byli blízko nás, tak páneček poslal nad ně hrom a zavolal, "odhoď tu pušku", asi se spletl a myslel tím tu hůl, ale ten dvounožec se rychle otočil tím směrem a chystal se za pánečkem poslat rovněž hrom, ale Bert už neváhal a jedním dobře nasměrovaným skokem mu tu ji vyrazil z ruky. Já, abych nezůstal pozadu, jsem se vyšplhal po zádech toho druhého a drápky jsem mu dával co proto. Bert hned nato povalil na zem toho, co měl tu hůl. Páneček vyšel za námi a hůl měl na ně stále ještě namířenou. Bertovi dal povel, ať přinese z kůlny provaz a pak je tím provazem pevně k sobě svázal.

           Dovedl je do kůlny a tam je přivázal k tomu nesilnějšímu trámu s rukama nahoru a ještě je trochu povytáhnul, aby se nemohli odvázat. Pak jim ještě svázal k sobě nohy a přivázal je k nějakému těžkému železu, co leželo na zemi. Nu a chystali jsme se znovu na cestu do té naší nejbližší osady, poslat zprávu do toho zamřížovaného domu, aby si je odvezli. A tak jsme ještě na noc vyrazili, ale nestačili jsme ani opustit palouček před našim domem a z lesa se ozvala hromová rána a já jsem zahledl na kraji lesa obláček dýmu. Páneček se skácel k zemi. Mně se v ten moment v hlavě zatemnilo a proběhla mi před očima celá událost s Ginger, jak jí ta hůl vzala život. Vyrazil jsem jak pominutý smyslů tím směrem. Bert už byl přede mnou a než stačila ta hromová hůl znovu k nám vyslat oheň, tak už jsem letěl vzduchem na obličej dalšího darebáka. Málem jsem ho minul, jeho obličej pod hustými vousy nebylo ani vidět. Ale vyšlo to a taky Bert už mu v zubech svíral krk. Když už jsme znehybnili a vycítili, že nám není nebezpečný, pustili jsme ho. Zůstal ležet na zemi a jen chrochtal a koulel po nás očima. Běželi jsme k pánečkovi, ale Bert nezapomněl vzít sebou tu hůl, která nám skolila pánečka.
          Přiběhli jsme k němu a hned jsem věděl, že páneček už je tam, kde je Ginger. Znovu jsme se s Bertem rozběhli k tomu, co nám vzal pánečka, ale už tam nebyl. Samozřejmě bychom ho za chvíli měli, ale vrátili jsme se k pánečkovi a strávili jsme u něho celou noc. Věděli jsme, že je to poslední, co pro pánečka můžeme ještě udělat.
          Byla to pro nás další smutná událost, která zase měnila náš život. Víte, když jsem odešel ze dvora a přišel tak o Berta, zbývala mi stále naděje, že ho jednou najdu a to se mi splnilo. Ale Ginger a pánečka mi už nikdy nikdo nevrátí. Tak jsme pánečka ráno zahrabali podobně jako kdysi Ginger a vydali jsme se k osadě. V osadě, když nás viděli přibíhat bez pánečka, hned tušili, co se stalo. Všude na domech visely podobizny těch vousatých darebáků. Nezdrželi jsme se tam dlouho, jen do druhého dne, než se vydala celá tlupa dvounožců s holemi směrem k našemu domu. My jsme s nimi už nešli, protože bez pánečka to už nebyl náš domov. Ten byl zase na našem rodném dvoře a tak jsme se rozběhli znovu směrem, kde jsme tušili, že stojí.