48

Kapitola VI..

           Bylo nám stále smutno a to už jsme byli téměř měsíc na cestě. V podobné náladě už jsme jednou byli, když nás opustila Ginger, ale tenkrát nás toho smutku zbavila zvědavost, když jsme spatřili tu velkou osadu, která nás k sobě zlákala. Začínalo pomalu léto a sluníčko tak pálilo, že jsme přes poledne raději vždy zalehli někam do stínu a odpočinuli si. Nejlépe se nám běželo v lese, kam sluníčko pronikalo jen zřídka, ale tam nám zase cesta tak rychle neubíhala. Číhala tam na nás spousta nebezpečí a různých nástrah, ale o tom co je možné v lese všechno zažít jsem vám již mnohokrát mňouknul. Proto jsme vždy volili schůdnější cestu mimo les, ale zase jsme byli snadnějším terčem, pro dvounožce s holí. Nejednou nad námi proletěl hrom z jejich hole, ale to jsme se pak vždy rozeběhli od sebe a začali běhat ze strany na stranu a tak jsme nedali tomu hromu možnost nás ulovit. Potkávali jsme cestou i jiné zatoulané psy, kteří by mne nejraději ulovili, ale v přítomnosti Berta si na mne nedovolili. Jen nemohli pochopit, jak si může tak statný a chytrý pes začít něco s kočkou i když ne ledajakou. Já už jsem byl v té době dospělý kocour a byl jsem největší z koček, které jsem zatím potkal. K tomu jsem se uměl rychle a nenápadně pohybovat a z očí jsem dokázal vyloudit signál neohroženého a nemilosrdného lovce, tak jako mne to naučila Ginger. A tak Bert si s nimi vždy poblafkal a běželi jsme dál. Stále víc jsem nabýval na sebedůvěře, že pokud se mnou bude Bert, nemůže se mi nic stát a to se mi nevyplatilo.
          Bert si jednou v poledne odpočíval a mne si nevšímal. Mně se spát nechtělo a tak jsem šmejdil kolem toho křoví, kde jsme se ukryli před sluncem. Vítr vál a křoví se pohybovalo se strany na stranu. Ale jeden pohyb byl jiný a hned upoutal mojí pozornost. Z díry přede mnou se vysoukal nějaký čtyřnožec a mně nic tobě nic si procházel kolem mne jako bych tam ani nebyl. To mne dožralo a hned jsem na něho zaútočil, i když hlad jsem neměl, ale chtěl jsem mu dát jen za vyučenou, kdo je tady teď pánem. A jak jsem vám již vyprávěl, že každé zvířátko umí něco jiného, aby se mohlo bránit před těmi, co ho chtějí ulovit, tak tento uměl cosi, co by mne ani ve snu nenapadlo. Uměl stříkat po nepřátelích páchnoucí kapalinu. To si neumíte představit ten smrad. Je pravda, že už jsem si několikrát potřísnil kožíšek všelijakým neřádem, ale toto bylo mnohem horší. Zakňučel jsem tak hlasitě, že Bert byl v mžiku u mne. Když uviděl toho útočníka, raději se mu vyhnul a obešel ho velkým obloukem a on si pak klidně pomalu a neohroženě odkráčel, jako by se nic nestalo. Bert mi pak blafnul, že je to skunk a takovému je lepší se vyhnout a pak mne celé odpoledne s úšklebkem pozoroval, jak se válím v trávě, abych se toho smradu zbavil.
          Ten den jsme již v cestě nepokračovali, protože Bert se mne stranil a já jsem se mu ani nedivil, sám sobě jsem byl protivný. Druhý den ráno mi kožíšek už tak nepáchnul, tak jsme se zase mohli vydat na cestu a já jsem byl opět o jednu zkušenost bohatší. Dnes po tolika různých příhodách, už vám mohu mňouknout, že kočka se musí stále učit, nikdy a nikde není nic tak jako bylo a proto se musí všemu znovu přizpůsobit. Ještě se mi nestalo, že by se něco přizpůsobilo mně. Druhý den bylo před námi slyšet hlasité šplouchání vody. Čím víc jsme se blížili, tím ten zvuk byl silnější, pomalu už nebylo slyšet vlastního mňouknutí. Bert mi blafkal něco do ucha, ale já mu nerozuměl. Připadalo mi to jako by blafkal někde na druhé straně hory. Když jsme došli až k řece, údivem jsme oněměli. Ta řeka totiž netekla, tak jak obyčejně řeky tečou, z jedné strany na druhou. Tato tekla z nebe do země a pak se tam zamíchala a tekla si klidně po zemi dál. Bublalo to tam jak v hrnci, když se vaří brambory. A té rosy co kolem bylo, no to se nedá popsat, to byste museli vidět.

49

           Až jsme se s Bertem dostatečně vynadívali, pustili jsme se do lízání těch korálků, které zůstávaly po té rose. Pak jsme se vydali po břehu té řeky s úmyslem ji někde překročit. Pro Berta nebyl problém ji přeplavat, ale já? No umíte si mne představit v takové vodě? Ani za nic a tak jsme šli dál v naději, že se nám to někde podaří. Cesta podél té řeky, byla nejhorší cestou, jakou jsme kdy šli. Všude byly naplavené a vyvrácené stromy, že jsme se místy museli doslova prodírat. Mně to ještě jakž takž šlo, víte, že se umím protáhnout všudy, ale chudák Bert, byl celý poškrábaný a polepený od té smůly, co vytéká ze zraněných stromů, až mi ho bylo i líto. Šel jsem před ním a vyhledával jsem mu tu nejlepší cestu, ale to víte, co bylo dobré pro mne, nebylo vždy dobré pro něho a tak jsme se i několikrát vraceli, než se nám podařilo zdolat určitý úsek. Několikrát jsme narazili na stopy medvěda a tak jsme si museli dávat ještě větší pozor. Já bych mu tu unikl hravě, ale Berta by tu mohl ulovit.
          Ten den jsme byli tak vysílení, že jsme si našli pelíšek a okamžitě usnuli. Vzpomínám si, že jsme tenkrát nešli ani lovit, přestože nás sužoval velký hlad. Druhý den ráno jsme se od řeky vzdálili, abychom si něco ulovili, ale měli jsme smůlu. Nic se nám tam ulovit nepodařilo a vzdalovat se dál od řeky jsme nechtěli. Vzpomněli jsme si, jak nám páneček na lovu ryb sem tam nějakou pohodil a docela nám šmakovala a tak jsme pádili znovu k řece a hledali si vhodné místo k lovu. Našli jsme tam malé, mělké vodní rameno a v něm se ryby jen blýskaly. Nu a stali se z nás rybáři. Byli jsme po kolena ve vodě, tedy já po kolena a Bert jen po kotníky a vyčkávali jsme, až se k nám přiblíží nějaká ryba. Lov se nám opravdu zdařil, já jsem je lapal pacičkou s vytaženými drápky a Bert, ten je lovil přímo do tlamy. Nechci se tu vytahovat, ale byl jsem úspěšnější, pacičkou jsem je nikdy neminul, ale zato Bert tím jeho čumákem si kolikrát cvaknul na prázdno. Tak jsme se najedli a znovu pokračovali v cestě domů. Bert mi ještě blafnul, že jestli nepřekročíme tu řeku, tak se začneme zase od domova vzdalovat. Ale naděje na překročení byla stále stejná. Měl jsem výčitky svědomí, protože jsme se trmáceli po tomto břehu jen kvůli mně. Ale můžu já za to, že se vody bojím? Ale najednou si Bert všiml velkého stromu, který byl vyvrácený přes řeku, a jeho vršek se dotýkal druhého břehu. Začal štěstím štěkat. Podíval jsem se tím směrem a kožíšek se mi zježil. No tam mám já vlézt? To nedokážu. Ne, že bych se výšky bál i když byla opravdu odstrašující, ale při pádu bych se nemohl žádného kmene, či větve zachytit, tak jako se mi to již několikrát stalo na stromě. A ta voda dole nebyla stále ještě klidná, přestože už jsme byli tak daleko od toho místa, co padala s nebe. Tam kdybych sletěl, tak je se mnou kočičí amen. Od tamtudy by mne ani Bert nedokázal vylovit. Ale Bert stále naléhal, že to by zvládlo každé kotě a tak mne nakonec přesvědčil a vydali jsme se ke kořenu toho stromu. Už jenom na něho naskočit byl pro Berta problém, strom tak silný, jako malý dům, ale i to jsme na konec zvládli a krok za krokem jsem se plížil vpřed. Nevím, čím to je, na to mi ani můj kočičí mozek nestačí, ale na zemi sebejistě projdu bez jakéhokoliv zakolísání, třeba i po drátě, ale tady v té výšce se mi zdálo, že musím každou chvíli sletět dolů.

50

           Ohlédl jsem se po Bertovi, ale ten už pelášil nazpět ke břehu, že to raději přeplave. To mi tenkrát vzalo i ten poslední zbytek odvahy. Byl jsem už v polovině a tak to bylo jedno, že můžu spadnout při cestě tam, nebo i zpět a tak jsem pokračoval dál. Ale ten strom se stále zužoval a já si tam začal připadat opravdu jako na tom drátě. Už jsem byl od konce na dva kočičí skoky a v tom mi noha ujela a já se řítil do té rozbouřené vody. Nevím, jestli jste už zažili něco podobného, ale mně se v tu chvíli v hlavě odehrál celý můj život. Dopadl jsem do vody na všechny čtyři, ale to mi bylo houby platné, před očima jsem uviděl všechny kočičí svaté a pomalu jsem ztrácel vědomí. Asi jsem se narazil o nějaký kámen, kterých bylo dokola jak kvítí na louce. Víc už si nepamatuji nic.
          Když jsem se probral, to už jsem byl zase u nějaké díry ve zdi, kde plápolal oheň. Chtěl jsem se otočit a všechno si prohlídnout, ale nemohl jsem pohnout hlavou. Jestli jsem tenkrát opět ztratil vědomí nebo usnul, to už nevím, ale když jsem ráno otevřel oči, stála nade mnou hezká paní. Oslovila mne rovněž Plaváčku a to mne udivilo. Panička z hájovny to nebyla, tak proč mi říká Plaváčku. Copak jsem nějaká plavající ryba. Ale hodil jsem to za hřbet a pokusil jsem se vstát a podařilo se. Panička mi dala najíst a nalila mi do misečky mlíko, vzala mne do náručí a chvíli se se mnou laskala. Už dlouho se se mnou nikdo nemazlil a tak jsem si toho užíval. Najednou jsem si vzpomněl na Berta. Pro kočičího boha, snad se mu taky něco nestalo. Kde teď jenom může být? A bylo po radosti. Panička si toho všimla, položila mne na zem a řekla, "Jistě máš Plaváčku nějaké trápení, to víš i já ho mám, ale časem se všechno srovná". Ven mne zatím nepouštěla, stále jsem plandal nohama a tak jsem stejně jen spal a spal a živil se všelijakými dobrotami, a že jich bylo.
          Když už jsem byl zase ve svém kožíšku, tak se mnou začali šít všichni kočkočerti a já už jsem jen hledal příležitost jak se vrátit k Bertovi i přestože byla na mne tato panička moc hodná. Poznala to na mně, protože lidé, kteří žijí v přírodě, kde všude kolem jsou samá zvířátka, jim rozumí mnohem lépe, než ti, co je vidí jen někde v klecích, či na ulici. Podívala se na mne a řekla: "Ty tam jistě někoho máš, kdo na Tebe čeká" šla a otevřela dveře a řekla mi ještě: "Běž hochu a příště se vodě raději vyhýbej" a já již na nic nečekal, otřel jsem se jí o nohy, abych jí tím projevil vděčnost a vyběhl jsem ze dveří. Ještě jsem se otočil, abych se pohledem rozloučil a viděl jsem v jak krásném domečku jsem mohl bydlet a pak už jsem nabral směr, kde bych mohl najít Berta a běžel jsem jako o závod.
           Večer jsem si našel zase nějaký pelíšek a chtěl jsem ulehnout. Byl jsem nějaký unavený, a jak bylo vidět, tak ještě jsem nebyl úplně ve svém kožíšku. Zaslechl jsem za sebou nějaké varovné kočičí vrčení a rychle jsem se otočil tím směrem. Byl tam zdatný kocour, upřeně mne pozoroval a cenil na mne zuby. Nebyl to domácí kocour, ale taky to nebyl divoký kocour. Moc mi připomínal jednoho z mých kluků, ale ne, jeho kožíšek a postava se podobala už víc divoké kočce. Chvíli jsme se tak pozorovali a pak jsem k němu mňoukl, že mi připomíná mého kluka. Zarazil se a pak šel ke mně a říkal: "tak to ty budeš můj dědeček, ten kocour co žil u dvounožců?" a já jsem byl radostí celý bez sebe. Ach kočičí bože, kdyby se tak toho dožila Ginger. On měl z toho taky velkou radost a navrhnul mi, abych šel s ním, že mi něco ukáže. A tak jsem s radostí souhlasil.

51

          Vešli jsme do skal a před námi se z ničeho nic objevil otvor. A z něho na nás Mightyho družka a její koťátka. To bylo radosti. Jejich máma si mne zprvu nedůvěřivě prohlížela, ale pak se usmála a dokonce se o mne i otřela. Tenkrát jsme si mňoukali až do rána. Vyprávěl jsem jim i o babičce, jaká to byla úžasná kočička a co všechno jsme spolu prožili a o naších klucích a jejich prvních úlovcích i o velké osadě. Nechtěli tomu ani věřit. Dvounožcům se ale na míli vyhýbají a dělají dobře, vždyť už patří jen do této divočiny. Ráno mi pak Mighty řekl (tak ho můj kluk pojmenoval), že přede dvěma dny ho prohnal po lese nějaký obrovský vlk, ale vlk to nebyl. Ještě prý v lese nikdy nic takového neviděl a jen tak tak mu unikl na strom. Hned mne to napadlo, že to bude asi Bert a tak jsem mu ho popsal. A jakou jsem měl radost, když mi to Mighty potvrdil a moc se divil, že jsme s babičkou měli a já dosud ještě mám, tak zdatného přítele. Když jsem mu nabídl, že bych je mohl seznámit, tak mňoukl, že raději ne. Vzpomínám si na jeho babičku, jak té to dlouho trvalo, než Berta přijala za přítele a mohl se k ní přiblížit. Kdysi dávno bych asi nechápal proč, ale život v této divoké přírodě, mne naučil v ní číst. Vy dvounožci své moudrosti získáváte z knih, ale my jen z přírody a ze svých zážitků.
          Pobyl jsem mezi svou rodinou asi týden a každý den jsem svým vnoučatům vyprávěl své příhody a oni byli moc a moc vděční posluchači. Jedno ráno jsem se s nimi rozloučil a řekl jim, že musím jít hledat Berta, abychom se spolu vrátili tam, kde jsme se narodili, na náš dvůr. Všichni z toho byli moc smutní. Mighty pak šel se mnou, aby mi ukázal to místo, kde lovil Bert. Před večerem jsme ho ucítili a tam se se mnou Mighty rozloučil a raději běžel nazpět. Díval jsem se za ním, jak mizí představa mého mládí. Bert už mne zpozoroval a tryskem vyrazil ke mně. No, být tu ještě Mighty, tak by se hrůzou celý zježil, že na něho útočí. Ale já se rozběhnul k němu. Ještě nikdy jsem z něho neměl takovou radost, jako tenkrát. Byl to jediné, co jsem ještě měl. A on jistě cítil to samé. Po hodině vítání, jsme si našli pelíšek a mňoukali a blafkali jsme si až do rána. Napřed jsem mu povykládal, jak to bylo se mnou, jak mne zachránila nějaká hodná panička, u které by se i jemu moc líbilo. Ale taky jsem mu nezapomněl připomenout, že mi málem ulovil mého vnuka. Pak jsem napjatě poslouchal jeho, jak jsem sletěl dolů a málem jsem v té vodě spadl na něho, když už by téměř u břehu. Moc se tenkrát lekl a než se vzpamatoval, co to bylo, tak už mne voda unášela a pohazovala si se mnou na všechny strany. Divil se, proč neplavu, to on ale nevěděl, že jsem se při tom pádu uhodil do hlavy o kámen a ztratil jsem vědomí. Vyskočil prý na břeh a utíkal přes naplavené kmeny podél břehu ke mně, ale voda byla rychlejší a já jsem se mu začal ztrácet. Skočil tedy do vody a snažil se plavat ke mně, ale už mne nikde neviděl. Po chvíli vyplaval na břeh a rozhodl se tam zůstat, co kdybych se objevil.

52

           Každý den pak chodil k té řece a sledoval ji dlouhé hodiny, jestli mne tam někde neuvidí. Už pomalu ztrácel naději, když jednou spatřil v houští postavu, která mi byla moc podobná a dokonce, když zavanul z té strany vítr, tak ucítil i pach podobný mému. Rozběhl se tedy za mnou, ale utekl jsem mu prý někam nahoru do stromů, tak jako jsem to dělával před vlky. Bylo mu to moc divné, proč jsem to udělal, že bych se snad pomátl na rozumu? A od toho místa se už nikdy dál nevzdálil v naději, že mne tam ještě uvidí a to se mu splnilo. Tentokrát už jsem to byl opravdu já. V tu dobu o mém vnukovi ještě nic nevěděl.
          A nastal zase čas vydat se na cestu domů na náš tolik vzpomínaný dvůr. Úmyslně jsme si cestu vybrali kolem místa, kde bydlel Mighty se svou rodinkou, aby si mohli Berta z dálky prohlédnout. Když jsme probíhali kolem, Bert na ně zaštěkal a viděli jsme je, jak si nás všichni ze svého domova prohlížejí. Mňoukli nám na pozdrav a pelášili jsme dál. Cestou jsme si představovali, jaké to doma asi bude po tolika letech a co se tam změnilo. Měl jsem velké obavy o mámu, jestlipak žije, nebyla o moc starší než já, ale Mutt už bude asi v nebi, už tenkrát byl moc starý. A zdalipak panička je tam stále sama, vzpomínám si, jak tam za ní chodil jeden dvounožec, ale ona si ho neoblíbila. A ani se dnes tomu nedivím, vždyť měla mne a Berta, tak co s takovým dvounožcem. Ovšem, když jsme odešli, tak nevím, nevím. Bert se mým myšlenkám, které jsem mu sem tam mňouknul, smál. Alespoň nám tak cesta lépe ubíhala.
           Léto už bylo dávno za námi a pomalu se chystala zima. My jsem stále běželi v naději, že to do zimy stihneme, když v tom jsem zaslechl pískání vlaku a hned mi napadla myšlenka, že by nás mohl dovézt blíž k domovu. Mňouknul jsem to Bertovi a bylo rozhodnuto. Rozběhli jsme se tím směrem a po chvíli jsme ho už i viděli. Jel proti nám, ale velkou rychlostí a to bychom si naskočit nemohli. Ze zkušenosti vím, že do kopce jede vždy pomaleji než po rovině a tak jsem to Bertovi mňoukl a rozběhli jsme se nazpět, kde koleje stoupají do kopce. Když se vlak přiblížil k místu, kde koleje začaly stoupat, tak opravdu viditelně zpomalil. Využili jsme toho a za běhu jsme naskočili na jeden domeček, který neměl střechu, ani stěny. Stálo na něm nějaké divné železné auto, které nemělo okna, jen dvě malinkatá okénka na boku a vepředu byla okna taky menší, než jaká mají normální auta a vzadu byla dvířka, která byla pootevřená a tak jsme se přes ně protáhli a zalezli jsme pod sedačky a čekali, až nás vlak doveze do té osady, odkud jsme odjeli s naším pánečkem. Dlouho nejel, jen asi půl dne a to jsme mohli i doběhnout. Když zpomalil a zdálo se, že už bude zastavovat, vyhlédli jsme tím malým okénkem na boku, zdali jsme opravdu v té naší osadě. Co jsme ale viděli, nás téměř srazilo na zadek. Celé nástupiště bylo plné dvounožců v maskovaných šatech a železných kloboucích. Každý držel hůl, ale ta byla trochu jiná, než nosili lovci v lese, byla kratší a měla dvě ručky na držení. Všichni stáli seřazení a před nimi stál jeden a něco na ně křičel. Já jsem jen zaslechl, jak na ně křičí "vojáci pozor". Zřejmě jim hrozilo nějaké nebezpečí a ten voják je varoval, ale ať jsem se rozhlížel kolem sebelépe, nic nebezpečného jsem tam neviděl a na to já mám čich.

53

           Tenkrát jsem ještě nevěděl, co to znamenalo, ale brzy jsem si to dal všechno dohromady. Vlak zastavil a v nás dvou byla malá dušička, tolik holí dohromady, to nemůže přinést nic dobrého. Raději jsme zůstali vevnitř a okýnkem jsme pozorovali, co se bude dít dál, a čekali jsme na vhodnou příležitost, jak se rychle vytratit. Ti vojáci pak naskákali na vlak a pak ho celý rozpojili na kousky. Tedy kousky, to byly pěkné kusy a ten náš přistavili k vysokému schodu. Jeden z těch vojáků přistoupil k našemu autu a všiml si otevřených dveří a zavřel je. Pak nastoupil do přední kabiny a spustil motor. No, to vám byl rachot. Auto se rozjelo, sjelo přes ten schodek dolů na zem a pokračovalo v jízdě. V nás byla malá dušička. Naděje na únik už nebyla žádná. Nahlédli jsme okýnkem ven a viděli jsme že za námi jedou další auta, co stála taky na tom vlaku. Po chvíli jsme přijeli na velkou plochu, hned jsem ji poznal, tenkrát tam dosedl ten velký neopeřený lesklý pták. Zastavili jsme u něčeho, co mi rovněž připomínalo velkého ptáka, ale tento byl jiný, mnohokrát větší, měl barvu šatů těch vojáků. Vzadu se v něm otevřely dveře a dosedly až na zem. Naše auto se znovu rozjelo a zamířilo po těch dveřích, přímo do toho otvoru. Vjeli jsme do jeho útrob, kde bylo šero a tak jsme toho moc neviděli Za námi pak přijela všechna ta další auta, co byla v tom vlaku.
          Víte, kočka je od přírody zvídavý tvor, ale tenkrát bych tu zvědavost moc rád vyměnil za pelíšek někde v lese. Všichni vojáci zmizeli někde vpředu a dveře se začaly pomalu zavírat. Pak se ten pták s velkým hlukem s námi vznesl vzhůru a Bertovi i mně bylo do breku. Cítil jsem se před Bertem provinile, vždyť na ten vlak jsem ho zlákal já. Bert štěkal, ale přes ty železné stěny toho auta nebylo nic slyšet a tak se nikdo celou tu dobu, co jsme letěli neobjevil. Nevím, kde a jak dlouho jsme letěli, nesvítilo tam ani sluníčko a tak nebylo podle čeho určit čas, ale déle jak půl dne jsme neletěli. Když jsem ucítil, že ten pták dosedl znovu na zem, zajásal jsem. Auta pak z něho vyjela, ale nezastavila a v jízdě pokračovala dál. My jsme s Bertem ztratili veškerou chuť pozorovat okolí a tak jsme leželi pod lavičkou a vyčkávali.
          Konečně jsme zastavili, dveře vzadu se otevřely a my už jsme na nic nečekali a bleskově vyrazili ven. Vojáci byli z toho tak vyděšení, že za námi žádné hromy nepouštěli. Všude kolem bylo plno aut a plátěných domků a tak jsme rychle hledali únikovou cestu s úmyslem pokračovat znovu v cestě domů. Vyběhli jsme z té osady ven a běželi a běželi, co nám nohy stačily. Písek byl horký a pálil nás do tlapek, tak jsme se zastavili a zpozorněli. Měsíc jasně svítil, takže bylo dobře vidět a my jsme zpozorovali, že všude kolem nás je jen samý písek a prázdnota. Taky nám selhal i orientační smysl a vůbec jsme si nevěděli rady, kterým směrem by mohl být náš domov. Vojáci na nás volali a tak jsme se nakonec poslušně, ale zdrceně vrátili nazpět. Vojáci nás s jásotem přivítali a chtěli si s námi hned hrát. Povolávali na nás a běhali kolem, ale my jsme z toho všeho byli už tak unavení, že na nějaké hrátky, jsme neměli ani pomyšlení.

54

           Zalehli jsme si proto k jednomu stanu a hned jsme usnuli. K ránu z ničeho nic, začaly kolem lítat hromy z holí, ale musely být mnohem větší, protože když dopadly, tak na zemi ještě bouchly a zůstala po nich jen velká díra. Choulili jsme se s Bertem k sobě a byli jsme z toho tak vystrašení, že jsme si ani nevšimli, že ty stany rychle zmizely a vojáci všechno ve spěchu nakládali na velká auta. Pak k nám přišel nějaký voják a říkal nám, "Vy jste jistě doletěli s těmi transportéry, ale tady to kluci není pro vás, zítra něco vymyslím, jak vás dostaneme nazpět". Pak nás vzali na jedeno z těch velkých aut a vyjeli jsme.
          Jeli jsme celý den a vojáci byli na nás moc hodní a stále nás krmili samými dobrotami. K večeru se pustili do stavby nové osady a to na nás čas neměli a tak jsme s Bertem pobíhali kolem osady a zkoušeli jsme jestli by se tam snad něco nedalo ulovit. Ale nakonec jsme to vzdali. V tak horkém písku by to stejně bylo asi už uvařené. Když zase osada stála, tak si nás opět začali vojáci všímat a tak jsme to přivítali a začali jsme s nimi skotačit. Večer jsme spali zase pod širým nebem, protože v tom stanu bylo takové horko, že se tam nedalo vydržet. Příští den ráno všichni odjeli a v osadě zůstala jen stráž. Ta si s námi ovšem hrát nechtěla a tak ten den byl pro nás nudný.
          Večer přijelo auto, do kterého nás naložili a pak jsme se rozjeli někam do tmy. Ráno jsme dorazili opět k velké ploše, kde stál ten velký pták, zavedli nás do něj a znovu jsme vzlétli. Při cestě sem, jsme se strachy choulili k sobě, ale tentokrát nám zvědavost nedala, vyskočili jsme si s Bertem každý k jednomu kulatému okénku a s úžasem jsme pozorovali krajinu, která pod námi neustále měnila své barvy tvar. Přáli jsme si, aby tento let nikdy neskončil, a my jsme se mohli stále dívat na tu krásu. Ale všechno se jednou přejí a tak to bylo i s námi. Po dlouhých hodinách jsme začínali být unaveni a náš zájem o přírodu se vytrácel. Už už jsem se chystal seskočit na podlahu, když v tom jsem zahlédl tolik známou krajinu. Nechtěl jsem věřit vlastním očím. Ano, byl to náš rodný kraj. Dokonce jsme rozpoznali i naši farmu, přestože byla z té výšky moc a moc malinká. Bert byl nalepený čumákem na sklo a tak mi bylo hned jasné, že ji poznal taky. Srdce mi bušilo a nejraději bych tím okénkem vyskočil a padal přímo k domovu, ale ten se rychle vzdaloval a za chvíli nám zmizel z dohledu. My jsme zůstali nalepeni na sklo a pozorně sledovali směr, kterým se od domova vzdalujeme. Když jsme se opět dotkli země a vystoupili, už tam zase stála spousta těch divných aut a čekala na to, aby mohla vjet do toho ptáka. S námi se vojáci rozloučili a my jsme se konečně mohli vydat na cestu domů. Směr jsme si shora dobře zapamatovali a tak jsme dlouho neotáleli a rozběhli jsme se k domovu. Běželi jsme jako o závod, cítili jsme, že už nebude daleko.
          Cestou jsme prožili ještě spousty různého dobrodružství, ale hlavní bylo, že jsme zůstávali stále na živu, zdraví a mohli jsme každé ráno vítat sluníčko a večer se s ním zase loučit. Nic jiného jsme si ani nemohli přát. Už jsme byli staří a sil nám čím dál víc ubývalo.

55

           V přírodě, kde se střídá mráz s horkem a deštěm a kde není kolikrát co jíst, se nelze dožít vysokého věku, tak jako v bytech, kde je stále teploučko a není nikdy hlad a kde vám každou bolest, či nemoc páníčkové ošetří a vyléčí. Snad si toho ještě užijeme i my. A pro nás bude pohodlím i spávání v seně a pro mne tolik milované mlíčko. Dnes už bych ho nikdy nerozlil. Vím, že jsme se s Bertem natropili spousty lumpáren, ale to k mládí zřejmě patří. Teď, jestli nás na dvůr přijmou mezi sebe, jim to všechno vynahradíme. Už nikdy se k našemu dvoru nepřiblíží žádný vetřelec, byť velký či malý. O to my se s Bertem už postaráme. Všichni budou moct klidně spát a nic za to nebudeme chtít, jen pelíšek a jídlo. Takové a podobné myšlenky mi probíhaly hlavou, Už začalo padat listí se stromů a noci už byly studené. Začali jsem pochybovat o tom, že ještě do zimy budeme doma. Dokonce mne napadla i myšlenka, jestli jdeme vůbec správným směrem.
          A když jsem se tak rozhlížel, tak napravo v dálce se něco zablesklo a mělo to barvu odrážejícího se zapadajícího sluníčka. Rázem mi bylo všechno jasné, zašli jsme si více k východu a tak jsme hned s Bertem zamířili přímo k místu, kde jsme tušili náš domov. Ale brzy byla tma a my jsme stáli před rozhodnutím, zdali pokračovat dál i přes nebezpečí, které na nás může v noci číhat anebo si ještě naposledy odpočinout ve volné přírodě a pokračovat až ráno. Touha po domově byla silnější a my jsme šli dál. Cesta v noci nám tak rychle neubíhala, ale v těchto končinách už se divoké šelmy nenacházely, jen snad ty co zbloudily a tak jsme celý úsek prošli, aniž bychom byli v nějakém ohrožení.
          Když sluníčko vycházelo za námi nad obzor, už jsme jasně viděli tu vodní plochu, na kterou jsem se tak rád díval z mé pozorovatelny. A jak se tak dívám, zpozorněl jsem a mezi námi a tou vodní plochu jsme najednou uviděli stát náš domov. Zastavili jsme se a Bert začal radostí výt a já mu v tom pomáhal a docela nám to šlo. Sem tam nám ukápla i nějaká slzička, ale byla z radosti, že už konečně budeme doma. Rozběhli jsme se a nezastavili jsme až před branou našeho dvora. Bert zaštěkal a za bránou mu odpověděl nějaký nám neznámý pes. Tak je to jisté, že Mutt už nežije a panička si za něho našla náhradu. Bert mi později blafnul, že v něm byla malá dušička, jestli ho tu budou ještě chtít. Když už tu psa mají. Vtom se otevřela brána a v ní se objevila panička. Zůstala stát a hledět na nás, jako bychom spadli s nebe. Pak si k nám klekla a začala nás oba najednou objímat a tisknout na svou hruď a rozplakala se. Při tom nám říkala, jak jí bylo po nás smutno a jak jí to moc mrzelo, že nám řekla, že jeden z nás bude muset jít z domu, jestli nepřestaneme zlobit. A že by byla raději, kdybychom zlobili, než odešli, protože už nikdy na dvoře nebylo tak veselo, jako za naší přítomnosti. Stále ještě na nás štěkal ten malý a chlupatý pes. Panička ho okřikla a poslala do boudy a on poslušně šel. Tak to jsme hleděli, protože my bychom tenkrát hned tak neposlechli. Pak nás pozvala dál do dvora a zavřela za sebou vrata. Konečně doma. Panička pak zavolala: "čiči, Tuláček se nám vrátil" a máma hned přiběhla a nechtěla věřit svým kočičím očím. Hned nás poznala.

56

           No to bylo radosti, olizovala mne, tak jako když jsem byl ještě malinké koťátko. Nám s Bertem se z toho až točila hlava. Tolik radosti a tak vřelé přivítání jsme nečekali. Všechna ostatní zvířátka na dvoře na nás hleděla jako na zjevení. Někteří o nás z vyprávění věděli, ale pro ostatní jsme už byli cizí a proto ten údiv. Panička nás vzala do pokoje a tam nám dala najíst a napít, mně samozřejmě mlíčko a při tom šibalsky řekla: "ne, abys ho zase rozlil" a usmála se. Tu první noc chtěla, abychom tam s ní zůstali, ale ty další noci jsme si mohli vybrat místo na pelíšek kdekoliv jsme chtěli, a to na celém statku. Já jsem o jednom místě věděl, za mlada jsem tam často přespával. A tak jsme si s Bertem vybrali společný pelíšek v seně nad chlévem, kde bývalo teplo i v zimě. Jen Bert si musel chvíli zvykat do pelíšku vyskakovat a seskakovat. Ale dlouho mu to problémy nedělalo. A tak jsme si začali užívat znovu domácího pohodlí a byli jsme nejšťastnějším kocourem a psem pod sluncem.
          Pak nastalo vypravování celého našeho příběhu a můžu vám říct, že se ho účastnili všichni, kdo jen trochu ovládal kočkoblafkat. A ti co to neuměli, nebyli ochuzeni, zvířata si umí sdělovat své pocity, vášně a touhy i bez toho, aby musela při tom, jak říkáte vy, mluvit. Od té doby, co jsme byli s Bertem na dvoře, se neobjevil žádný hlodavec, což jsem měl na starosti já a žádná šelma, či lupič a o to se staral zase Bert. Ten chlupatý pejsek, říkali jsme mu Jerry, byl snad hluchý, nikdy nic nezpozoroval, Ale zato uměl stále blafkat a tak tu na dvoře bylo zase veselo. Panička nás s Bertem pouštěla i ven a my jsme běhali po lese a sem tam jsme donesli paničce i nějakou ulovenou pochoutku. Ale nejraději jsme běhávali k té vodní ploše a lovili jsme tam na kraji ryby. Když jsme jednou taky přinesli paničce, tak dostala nápad. Berta naučila nosit v zubech tašku a od té doby jsme ji s Bertem s radostí plnili rybami a nosili je domu v té tašce. Na zahradě nám to pak připomínalo táboření s pánečkem, kde byl kolem nás samý kolík a na něm se sušila ryba a tak nám jeden domov připomínal druhý. Panička se s námi často laskala a při tom nám vždy říkala? "vy chudáčkové moji, museli jste si svoje vytrpět, kožíšky máte potrhané, kdepak jste až byli". My bychom jí to tak rádi řekli, ale po vašem mluvit neumíme. Na dvoře jsme strávili ještě tři roky. Z Berta už byl stařeček a ze mne jakbysmet. Moje máma, přes své stáří, byla čipernější než já, protože nestrádala, tak jako my v přírodě. Není nad to bydlet v pohodlí, kde se o vás někdo stará a máte kde složit hlavu.
          Poslední dobou jsem stále více vzpomínal na Ginger a v duchu jsem jí říkával, že za ní s Bertem již brzy přijdeme. A to je všechno, co jsem vám dvounožcům chtěl mňouknout, abyste si uvědomili, že tu žijeme vedle vás a máme taky své radosti, starosti, ale i bolesti, za které mnohdy můžete i vy. Vaše ruce, které se k nám přiblíží, by nás měly jenom hladit, ale nikdy ne uhodit.
Napsal Rostislav Čuřík