Kdesi hrozně daleko je jedno veliké město a říkají mu Las Vegas. Tam jsem se narodil. Bylo to 26.11.2004. Moje člověčí máma se jmenovala Kathy Murphy, ale na mne volala Mighty. Bylo nás pět a já jsem byl nejmenší, ale zato jsem měl pestřejší vybarvení. A s váhou, s tou jsem si žádné problémy nedělal, protože jsem věděl, že i když jsem nejmenší, tak stále budu jedna z největších domácích kočiček. Dny ubíhaly a já jsem rostl a skotačil. Už jsem si myslel, že je to tak navždy. Až jednou přišla moje panička, v jedné ruce nesla nějaké barevné řemínky a v druhé podivný domeček. Domeček postavila do kouta a řemínky na mě navlékla. Nelíbilo se mi to a tak jsem vyváděl. Po chvíli mi je sundala a pohladila mne. Dělala to tak každý den a vždy na delší dobu, až jsem si jednou uvědomil, že mi to vůbec nevadí, ba dokonce mně i slušely.A ten divný domeček, který panička postavila do kouta, mi taky nedal pokoj. Stále jsem ho obcházel, očichával a nahlížel dovnitř. Jednou mi to nedalo a vlezl jsem tam. Bylo tam příjemně a tak jsem tam i usnul. Chodil jsem tam každý den. Když jsem se jednou probudil, dvířka byly zavřené. Chtěl jsem ven, ale nešlo to. Kňoural jsem, mňoukal, škrábal, ale marně. Až po chvíli přišla panička a dvířka otevřela. A tak se to opakovalo stejně jako s tím řemínkem. Dokonce mi tam panička dávala i pochoutky a nechávala mne tam i celou noc. Už jsem věděl, že panička vždy přijde a dvířka otevře. Bylo nás v bytě víc, ale domeček patřil jenom mně. Byl jsem na to hrdý a většinu času jsem trávil v domečku, abych si ho uhlídal jen pro sebe. To víte, že mi ho sourozenci záviděli a já se vždy ježil, když se k domečku přiblížili. Když mi bylo pět měsíců, tak najednou byla panička ke mně podezřele milá. Celý den chodila a hladila mě. Brzy ráno panička přivázala na domeček láhev s vodou, sáček granulí a na druhou stranu přilepila nějakou velkou obálku. Dovnitř taky něco dala. Byl jsem samozřejmě zvědavý, co jenom to tam panička mohla dát a hned jsem vklouzl za tím. Byla tam miska na vodu a granule. A taky nějaké hadříky. Panička za mnou vsunula ruku, pohladila mě a pak zavřela dvířka. Domeček zvedla a šla se mnou do jiného domečku, ale byl jiný než ten náš velký. Měl nějaká kola, hrčelo to a házelo to se mnou i s mým malým domečkem ze strany na stranu. Panička na mě stále mluvila svou člověčí řečí, které my kočky pranic nerozumíme. Ale podle jejího líbezného hlasu jsem věděl, že mi říká jen ty nejhezčí a nejmilejší slova. Trvalo to velmi dlouho a pak najednou všechno ztichlo. Byl jsem radostí celý bez sebe, že už je to za mnou. Panička uchopila můj domeček a vstoupila na velké, velikánské prostranství. Všude bylo plno lidí, ale nikdo si nás nevšímal. Vešli jsme do toho největšího domečku, jaký si neumíte ani představit. Panička tam chvíli s někým rozprávěla, pak se sehnula, otevřela dvířka mého domečku, pohladila mne a opět zazněla z jejích úst ta líbezná slova. Viděl jsem, že jí tekly slzy a v tom mi to došlo. Loučí se se mnou. Jistě ji vidím naposled. Snažil jsem se mňouknout taky tím nejlíbeznějším kočičím mňouknutím, ale hrdlo se mi sevřelo lítostí a vydal jsem jen slabounký hlásek. Pak mne položila na nějaký vozík a ten se rozjel ven. Naposledy jsem se za ní ohlédl. Hlavou mi probíhaly různé myšlenky, co se mnou jenom bude.Otočím se dopředu a to, co jsem viděl, mi dalo hned na chvíli na všechno zapomenout. Před námi stálo něco, něco jako velký dům. Mělo to taky kola, ale mělo to i křídla jako velký pták. Poprvé v mém kočičím životě jsem se začal bát. Schoulil jsem se do rožku v mém milovaném domečku a ani jsem nemňoukl. Domeček i se mnou dopravili dovnitř toho velkého okřídleného ptáka. Po chvíli jsem se přestal bát. Přišla ke mně s úsměvem na tváři taková šikovná paní s hezkým čepečkem a nalila mi do misečky vodu z láhve, kterou mi dala na cestu moje panička. A tak se to opakovalo několikrát, už ani nevím kolikrát. Byla mi dlouhá chvíle, mňoukal jsem a chtěl jsem jít ven prozkoumat ty spousty krabic a divných předmětů, ale nikdo mě neslyšel. Druhý den odpoledne jsme se objevili v Paříži. Tady mi zkontrolovali to, co bylo uvnitř té přilepené obálky, prohlídli si i mne a po čtyřech hodinách mě opět zanesli do jiného ptáka a vznesli jsme se vzhůru. Ale to už jsem byl celý nesvůj, tak dlouho jsem ještě v mém domečku nikdy nebyl. Chtěl bych se proběhnout, protáhnout a trochu si zaskotačit, ale trvalo to ještě dvě hodiny. Když jsme se ocitli opět na zemi, řekla mi jedna paní s tím pěkným čepečkem, "koťátko, už jsi v Praze", ale já jsem jí stejně zase nerozuměl. Zanesla mě do velké haly, kde se moje mňoukání rozléhalo a to se mi líbilo. Tak jsem tedy mňoukal, jak nejlépe jsem uměl. Za chvíli si pro mě přišel nějaký cizí pán a mluvil podezřele něžně. Vzal mě k panu doktorovi a po prohlídce a nějakém razítkování jsem s ním nasedl znovu do domečku na kolech, kde na mě čekala i nějaká paní a rozjeli jsme se. Trvalo to čtyři hodiny než jsme zase zastavili, ale tentokrát ta cesta byla již příjemnější, protože jsem ji strávil na klíně té už ani ne tak cizí paní. Po půlnoci jsme vstoupili do mého nového domova. Byl jsem tedy doma. Tady na mne čekalo velké překvapení, všude zavěšené myšičky, škrabadlo a šplhadlo až na skříně s různými odpočívadly. Hned jsem si všechno vyzkoušel, ale byl jsem tak unavený, že jsem vzápětí na podlaze usnul. Často jsem se budil a tesklivě mňoukal, zdálo se mi o mé paničce, jak mne hladí. Ale vždy, když jsem se vzbudil, viděl jsem, že jsou to ruce mého nového páníčka. Zprvu jsem se na něho zlobil, že je tou příčinou, proč už nemůžu být se svou paničkou a tak jsem párkrát po něm i pacičkou seknul. Ale jak dny ubíhaly, začal jsem ho mít rád i moji novou paničku. Mám je rád stejně, ale páníčka musím víc poslouchat, přeci je to jenom můj páníček. Panička každý den někam odchází, ale páníček je se mnou stále doma. Bydlíme až v desátém patře a tak mi páníček musel zasíťovat balkon, ale to se mi moc nelíbilo. Lítalo tam okolo tolik ptáků a já jsem na ně nemohl. Balkon je skoro šest metrů dlouhý a tak se tam můžu vydovádět. Velmi často chodím s páníčkem do domečku na kolech a uháníme do lesa. Nevím, co ten páníček tam chodí stále hledat, ale je mi to jedno a jsem moc rád, že to nemůže najít i když už to někdy tak vypadá, sehne se, zvedne něco, ale pak jde dál a hledá znovu a já jsem radostí bez sebe, protože jinak bychom tam již nešli a já to tam tak miluji. Chodím připoutaný na vodítku a dneska již vím, že musím jít tam kam mě páníček navede.Ale sem tam něco zahlédnu a bleskově se pustím za tím, ale páníček mne vždy zastaví. Vím, že to nesmím, ale je to ve mně a toho se asi již nikdy nezbavím. To mám asi po pradědovi, on byl opravdický serval. Žil v Africké savaně a to, co se někde mihlo, byla jeho strava a tu si přeci nemohl nechat ujít, že? Byl jsem s páníčkem i na dovolené a bylo nás tam i s malými človíčky pět. To bylo na mě, mohl jsem spát u každého chvíli. Ve dne mě nesměli otravovat, jinak jsem hned po nich seknul a páníček se pak na mne, ale i na ně zlobil a tak jim to zakázal. Hladit mě může jen páníček a panička, od jiných to nemám rád, snad jen někdy, když mám moc dobrou náladu. Vždyť já jsem vcelku hodný i když jednu neřest přece jenom mám. Vyčkávám, až si páníček večer lehne a pak jen číhám na to, až pohne palcem u nohy. Okamžitě startuji a palec ulovím. Páníček se potom zlobí, ale já přeci za to nemůžu, že mám tak ostré drápky, no ne?Sníh moc rád nemám, ale i tak se v něm procházím na balkóně, ale za chvíli spěchám domů. Brzy mi bude šestnáct měsíců a vážím již sedm kg. Možná ještě chvíli porostu, no uvidíme, ale i tak je mě v našem malém bytečku plno. Ale musím se vám pochválit, že za celou dobu, co jsem u nového páníčka, jsem nic nezničil mimo koberce v zatáčkách, ani neshodil, přestože můžu mimo stůl a kuchyňskou linku všude. Ale prozradím na sebe, že když jsem doma sám, tak se mrknu i tam, ale páníčkovi to neříkejte, zlobil by se na mě. V noci páníčka ani paničku zásadně nezlobím. Přesto, že se vyspím přes den a v noci se mi již spát nechce, tak nevyvádím, sedím a upřeně páníčka pozoruji. Co kdyby mi ho zase někdo vzal, podruhé to již zažít nechci. Páníček mě často pozoruje s nějakou divnou věcí a pak jsou z toho obrázky. Ležím pak před nějakým okýnkem a pozoruji tyto svoje obrázky a páníček stále do něčeho klepe. Už i já jsem to zkusil, ale žádná sranda z toho nebyla, tak jsem toho nechal. Již brzy bude jaro a já už se moc těším na výlety do lesa s mým páníčkem. Jakmile zažijeme spolu něco legračního, opět vám to napíši.