Můj první dopis
              Dnes jsem dostal první dopis a měl jsem z něho takovou radost, že jsem samou radostí udělal kotrmelec. Přečtu vám ho:

Ahoj Mighty,
přečetl jsem si Tvé povídání a je to móóóóc zajímavé. Teď se mi honí v kebulce, co to bylo to chlupaté u paní v kabátě? Bylo to živé? Já také rád lovím. Ale k nám nic chlupatého nechodí, tak chytám jen pavouky a mouchy. A moje přítulkyně má z toho radost. Prý jsou to nezvaní hosté v naší rezidenci. Tak prosím brzy napiš, co chlupatého jsi ulovil. Maxík

Tak jsem nechal pánička na pokoji a hned se pustil do odpovědi.

Milý Maxiku.
Vidím, že už mám v této nové zemi prvního kamaráda, který mne oslovil. Moc se Ti omlouvám, že jsem opomněl ve svém deníčku poznamenat , co jsem to vlastně ulovil. Už jsem to opravil. Byl to liščí límec. A pošeptám to jenom Tobě, že přesto, že se na mne všichni zlobili, tak já jsem byl ve svém nitru na to moc hrdý, vždyť to byl můj první úlovek, ne? Mňouknul jsi mi, že si doma nemáš co ulovit. Dobře vím, jak Ti je. Ale zkus se někdy mrknout své přítulkyni do skříně. To by jsi se divil, co se tam dá všechno ulovit. Můj paníček, ten tam má něco k ulovení a když jde ven, dává si to radějia na hlavu, asi proto, abych mu to neulovil. A skříň si bedlivě hlídá, aby byla vždy řádně zavřená. Hlavně večer, než jde spát, to nikdy neopomene se podívat. Ale on ještě neví, že už na to začínám pomalu přicházet jak jí otevřít. Dvířka, kde má panička uschované špulky a niti, ty už otevřít umím a pak se s nimi hraji a honím je pacičkami po celém pokoji. Dělám to ovšem jen když nejsou páničci doma. A když přijdou, diví se, jak se ty špulky dostaly ven a zkouší to na mne, abych jím to ukázal. Dají mi čichnout kočičí tyčinky (za těmi bych skočil třeba i z okna) a pak je zavřou dovnitř. Já se tvářím, jako bych ty dvířka viděl po prve v mém kočičím životě. Přesto že bych je nejraději vytrhnul i s panty, abych už už byl u toho pamlsku. Ale ne ne ne . Musím to vydržet. Tak nakonec to vzdají a stejně mi je dají. Ovšem dvířka ve skříni se posouvají do boku a jsou mnohem těžší. Lehnu si podél nich na bok a pak pacičkami a drábky se snažím dvířka zachytit a táhnout. Zatím se to nedaří, klouže to, ale ono se to časem podá. Jak se mi to podaří, tak Ti hned zase mňouknu.