A jaro je tady - díl I.

             Dnes ráno jsem vstával se sluníčkem. Smálo se na mne a posílalo ke mne ty nejhezčí paprsky a já se smál na něj. Tedy tím naším kočičím úsměvem. To se postavíte na všechny čtyři a vrntíte ocáskem. Škoda, že vy lidi ho nemáte, to byste koukali, co všechno se s ním dá dělat. No a jak se tak na sebe se sluníčkem usmíváme, tak jsem si najednou uvědomil, že je tu konečně to dlouho očekávané jaro. Tak a jde se na výlet. No jo, ale ví to taky páneček, že jaro už je tady? Pro kočičího boha, on to jistě zaspí. Přemýšlel jsem a přemýšlel, až se mi uši zahřívaly, jak jen ho na to upozornit. Nu, způsobů jak rychle pánečka dostat z pelechu (to je to místo na spaní, my máme pelíšek a vy zase pelech), mám vyzkoušených hodně. Ale ani jeden se v tuhle chvíli nehodí, protože špatně vzbuzený páneček, to je horší než rozčilená sousedka. A ta naše, to je něco. Mňoukám každý večer na balkóně a máte vidět, co dělá. Ještě, že mám ten balkón zasíťovaný. Přestože bydlím se svým pánečkem až v desátém patře, tak ta výška by ji jistě nezastavila. "Už to mám!", téměř jsem vymňoukl. Panička pánečka někdy budí tím, že něco uvaří a pak se z toho kouří a rukou nahání ten kouř směrem k pánečkovi. Páneček pak zavětří, natáhne toho kouře do nosu co nejvíc, široce rozevře oči a snaží se vyloudit na paničku ten váš úsměv. Ale to si jistě umíte představit, co se mu ještě spícímu asi může podařit. Ale panička je zřejmě spokojena a usmívá se taky. Nevím, ale já bych s tím spokojený nebyl. Ale abych neodbíhal, dopravit pánečkovi tu kouřící věc, já nesvedu ať dělám, co dělám. Ale v noci když všichni spí a já chodím na průzkum, tak se taky někdy mrknu v kuchyni na polici. Ale to tam musím chodit jak baletka, abych něco neshodil. Zatím se mi to daří, (musím to zaklepat ocáskem o dveře), ale kočka nikdy neví. Tak jsem tam objevil sáček u vrchu smotaný, ale dovnitř jsem se nedíval, protože mi to nevonělo. Ta vůně byla ale přesně ta, kterou ráno loudí panička pánečka z pelechu. Takže se do toho sáčku jdu mrknout. Hop, hop a už jsem tam byl. Vezmu sáček do zubů a utíkám s ním k pánečkovi k pelechu a tichounce hupnu k němu na peřinu. Jednou pacičkou sáček otevřu a druhou se snažím vytáhnout tu záhadnou věc, kterou vy lidé tak milujete. Připadalo mi to jako jemný písek, ve kterém si malí človíčkové hrají u nás před domem. Nevím, ale co mne to napadlo, přičichnul jsem k tomu a to jsem neměl dělat. Zajiskřilo se mi před očima a ve šňupáčku se mi začalo odehrávat něco jako kočičí karneval. Chtělo se mi prskat, ale to jsem přeci nemohl, bylo by po výletě. Ovšem, když už jsem viděl před očima létat bílé kočky s křídly, tak se to již zadržet nedalo. Šlo to všechno tak rychle, že jsem se nestačil ani otočit a vyprsknul jsem přímo na pánečka. Páneček s pelechu vyletěl, jak vyplašený holub, co jsem včera po něm hňapnul. Já sám bych to tak nesvedl. A to se mi nedávno podařilo bleskově vyskočit pro trávu v květináči až pod strop. No, ale já jsem se taky pochlapil, zmizel jsem jako ta kouřící věc nad hrncem, takže mne páneček snad nad sebou ani neviděl. Vklouzl jsem tiše pod paniččinu peřinu a jen jsem vykukoval a pozoroval, co se bude dít dál. V tom zarachotil v zámku klíč a ve dveřích se objevila panička, která přišla z práce. "Moje záchrana", tiše jsem si mňouknul. Páneček hned spustil, co že se mu to stalo a ještě spousty jiných slov. Panička mu odpovídala. Zaslechl jsem, jak mu panička říkala něco o večeru a hospodě, ale moc jsem tomu nerozuměl. Jednomu jsem ale rozuměl dobře, když mu říkala, ať si mne raději vezme a jde se se mnou projít na čerstvý vzduch, že nám to oběma prospěje. Huráááá, málem jsem vymňouknul a není co řešit. Páneček si teď zřejmě myslí, že se mu to zdálo a tu kávu rozsypal, jak se vrátil večer z té hospody, jak mu říkala panička. Já sice nevím, co to je ta hospoda, ale určitě tam s pánečkem nikdy nechci. To tak, ještě přijít o rozum. Dnes už vím, že tomu drobnému prášku, co mně způsobil v nose ten kočičí karneval, říkáte káva, protože to slovo zaznělo ten den několikrát.