Byla skoro prázdná a tak mě to v ní dlouho nebavilo, přeskočil jsem do jiné, ale ouha, dopadl jsem na nějaké papírové pytlíky a protože jsem chtěl stabilizovat svoji polohu, vytáhnul jsem při to doskoku drápky. Dnes už vím, že jsem to neměl dělat. Pytlíky se pode mnou rozjely a vyletělo z nich mračno bílého prachu. No to bude moje poslední kočičí hodina, pomyslel jsem si. Nečekal jsem, odrazil jsem se odtud takovou silou, že jsem narazil hlavou do umělého sluníčka, co visí ze stropu. To se uvolnilo a spadlo na zem a rozletělo se na tisíc kousíčků. Já jsem vyrazil dvířky na balkón. Zůstal za mnou jen bílý kouř.Zalezl jsem do nového koberce, který páneček včera koupil a ještě ho nestačil rozmotat. Byl klid, nikdo za mnou nevyrazil, tak jsem se začal olizovat, abych se zbavil toho bílého prachu. Tlamička se lepila a kožíšek ještě víc. Měl jsem toho i plný nos. Ale raději jsem ani nemňoukl. Jindy bych naříkal jak ulovená myš. Slyšel jsem, jak panička běhá s tím vzducholapem, kterého se fakt bojím. Jednou mi to zchlamstlo ocásek a panička ho musela rychle ztišit. Zajímalo by mě, jak to dělá, když na něho vůbec nemluví. Po mně když něco chce, tak vždycky zavolá a já samozřejmě se rozmyslím, jestli jí tu radost udělám či ne. Ale s tím vzducholapem komunikuje jinak, však já na to přijdu jak. Za chvíli se na balkóně objevil páneček a volal mne. Nešel jsem. Pak mne něco zvedlo i s kobercem a začal jsem válet sudy. Než jsem zase nabral rovnováhu, měl mě páneček v náručí. Kdyby to byla panička, tak jí bleskově zdrhnu, ale pánečkovi nemůžu, zase by se mnou celý den nemluvil. Jo, ale raději jsem měl zdrhnout. Co pak následovalo, to se nedá ani popsat. Páneček mě pak uchopil oběma rukama tak pevně, že jsem se nemohl ani pohnout a tak na zdrhnutí už bylo stejně pozdě. Panička ke mně přiložila hadici od toho vzducholapu a ten se do mne zakousnul a kousal mě a kousal po celém těle. Ale já jsem ani nemňouk. Pak ho ztišili a mě pustili. Vyběhnul jsem a ouha, byl jsem o půl kila lehčí. Čekal jsem, že mi budou nadávat, ale oni se jen usmívali a já nevěděl, co si o tom všem mám myslet. To, co jsem provedl, bylo dobře a nebo ne? Přesto jsem si v duchu mňouknul, že se raději vyklidím na obývací stěnu a budu to jen zpovzdálí pozorovat.

Usnul jsem tam a vzbudil jsem se pozdě odpoledne. Po krabicích, taškách a bedně už nebylo ani památky. Že by se mi to jen zdálo? Ale nezdálo, ráno když jsem se probudil, byli u nás tři menší človíčkové.

Ty já dobře znám, sem tam za mnou přijedou a pletou si mě s nějakou plyšovou hračkou, ale já se jim vždycky rychle připomenu, kdo jsem. Máma toho jednoho človíčka na mě volá Azraeli. Copak já jsem nějaký Azrael? Nu, ale abych neodbíhal, nachystali mi domeček, ve kterém jsem k pánečkovi kdysi přicestoval. Šupnul jsem dovnitř a vyšli jsme z bytečku. Na chodbě jsme nastoupili do padací komůrky a spadli jsme dolů. Bydlíme totiž až v desátém patře. Jenom nechápu, kdo nám otvírá a zavírá ty dveře, když páneček má ruky v kapse a panička má v každé ruce velkou tašku. Nechce mu je nikdy dát, prý aby se šetřil. Pak nás páneček doslova všechny nacpal do domečku na kolech (tedy nacpal, on vždy jen všechno diriguje), kde byly taky všechny ty krabice, tašky a na střeše ta velká bedna, které se tak záhy včera ztratily.

A vyrazili jsme na dovolenou, jak říkala panička.