1.

Kapitola I.

          Nebudu se rozepisovat bylo-nebylo, tak jako je tomu ve vašich pohádkách, tady vážně bylo jedno malé údolí daleko na severu a v něm stála malá farma. Nu a v tom stavení to všechno začalo.
          Bylo léto, velké dusno a hrozný hluk. Jak jsem zjistil později, ten hluk při kterém jsem přišel na svět a poprvé se nadechl, byla bouřka. Hrozně jsem se bál, ale ta vůně, kterou jsem každým nádechem vdechoval, mne uklidňovala. Narodil jsem se na seně. Podvědomě jsem vnímal, že na tento svět jsem nepřišel sám, že je nás tu víc. Ještě si vzpomínám, jak mne instinkt nabádal, abych otevřel oči a hned to prozkoumal, ale nešlo to. Očka jsem měl ještě slepena a otevřít se nedala, tak jsem po chvíli toho nechal a začal se věnovat úplně něčemu jinému. Nutilo mne to tlačit se k mámě a čumáčkem hledat něco, ale nevěděl jsem co.Až po dlouhé chvíli jsem to našel, přisál se k tomu a sál jsem ze všech sil. Bylo to mlíčko od mé mámy. Mé tušení, že je nás zde víc, se potvrdilo. Něco do mne stále šťouchalo a snažilo se mne odstrčit od toho lahodného nápoje, který jsem si tak těžce hledal. To víte, že jsem se nedal a bránil jsem si to své místečko ze všech sil. Ubránil jsem si ho, ale vyčerpáním, jsem stejně nakonec usnul. Zdálo se mi, že mne stále něco hladí po kožíšku a tak jsem se probudil a opravdu, maminka mne hladila svým jazýčkem. Moc se mi to líbilo a později, když už máma se mnou nebyla, hladíval jsem si kožíšek jazýčkem sám a dělám to dodnes. Škoda, že vy lidé to neumíte a děláte všechno jen rukama.
          Ale abych nepředbíhal, dny ubíhaly a přesto, že jsem stále ještě neviděl, nožky už mne jakž, takž začaly poslouchat a tak jsem se vydal prozkoumat okolí šňupáčkem, který my kočky máme od přírody velmi citlivý. Nevím, jak daleko jsem se od mámy odplazil, ale najednou jsem dostal chuť na maminčino mlíčko a rozhodl jsem se vrátit. No jo, ale kam? Tiše jsem naslouchal, jestli máma nepřede, ale všude byl klid. Zřejmě šla lovit myšičky, aby měla pro nás dostatek mlíčka a mí sourozenci, jistě spali. Tiše jsem mňoukl v naději, že mne uslyší a odpoví. Ale jen tak slabounce, aby si o mne nemysleli, že se snad bojím. by mi vadilo nejvíc. Nu, ale když mi nikdo neodpovídal, rozhodl jsem se, že si cestu najdu sám.

2.

           Tenkrát jsem, ale ještě nevěděl, že jsem si mohl říct "en ten týky dva špendlíky….", tak jako to dělají děti, když chtějí něco správně vybrat. A tak jsem se obrátil směrem, kde jsem si myslel, že je náš pelíšek a plazil jsem se k němu zpátky. Když se mi zdálo, že už-už tam musím být, tak se stalo něco, co mi zježilo všechny chloupky na těle a při vzpomínce na to se mi chloupky ježí dodnes. Stalo se mi to, čemu vy lidé říkáte "ztratit půdu pod nohama", ale já ztratil seno pod nohama a řítil jsem se dolů do tmy. Bylo to nekonečné a už jsem si začínal myslet, že to tak snad bude navždy. A možná by to i bylo lepší, protože co pak následovalo, bylo jako hrozný a neskutečný sen.
          Spadl jsem do nějaké tekutiny, která se rozstříkla na všechny strany a smáčela mi kožíšek, zalepila oči i uši. Stál jsem ale na něčem pevném a ta tekutina mi sahala jen do půl tělíčka. Začal j sem si třít tlapkami očička a jazýčkem jsem si pak ty tlapky olizoval, tak jako mi to dělávala máma. Jaké bylo však moje překvapení, když jsem zjistil, že to chutná jako mlíčko od mámy a k tomu ještě se mi rozlepila očička a já jsem spatřil vysoko nad sebou nějakou světlou díru. Později jsem se dozvěděl, že jsem spadl do konve s mlékem, které lidem dával nějaký velký čtyřnožec. Chvíli jsem zíral a radoval se, tolik mléka najednou a k tomu ještě vidím. Ale dlouho to netrvalo, byl jsem stále zmáčený a byla mi hrozná zima. Mňoukal jsem, jak nejvíce to šlo, rozléhalo se to po stěnách konve na všechny strany, až mi v uších zaléhalo, ale nikdo nepřicházel. Poprvé jsem se tichounce rozplakal.
          Nevím, jak dlouho to trvalo, ale mňoukat jsem už nemohl a chtělo se mi hrozně spát. Nebýt toho, že se v tom otvoru nahoře objevila máma, tak jsem v té konvi byl snad ještě dnes. Ale nebyl tomu ještě konec, máma se ke mně nemohla dostat, natahovala ke mně pacičky, ale byla příliš vysoko. Pak odešla a já v domnění, že mne tam nechá a již se nevrátí, jsem se rozplakal znovu. Ale opět se stalo něco, co ve mne vzbuzovalo hrůzu a vzápětí šťastný pocit. Nad otvorem se najednou objevil čumáček, úplně jiný, než měla máma. Promluvil na mne "pojď sem ty náš malý tuláčku" a vsunul za mnou svou dlouhou pacičku, uchopil mne a vytáhl nahoru. Byl jsem strachem celý bez sebe. A kdybych neměl zmáčený kožíšek, tak bych ho měl jistě celý zježený. Pak mne ty dlouhé pacičky otřely a přivinuly k té velké tváři. Najednou jsem se přestal bát a bylo mi příjemně. Ta tvář na mne znovu promluvila "ty tuláčku jeden" a já si konečně prohlédl, kdo mne to vlastně zachránil. Byl to člověk - dvounožec. Máma pobíhala kolem něj a třela se mu o spodní tlapky. Určitě toho dvounožce zavolala, aby mne zachránila.
           Dvounožec mne pak zanesl do velkého domečku a položil mne do nějakého papírového pelíšku k teplu. A stále na mne volal "ty tuláčku" a tak se stalo, že mi to jméno Tuláček již zůstalo. Maminka na chvíli vlezla ke mně a mňoukla mi, že ten dvounožec je naše panička, která se o nás, ale nejen o nás, bude starat. V tu chvíli jsem ještě nechápal, o kohože jiného by se ještě mohla starat a tak to překvapení na mne teprve čekalo. Za chvíli přišla panička, budu jí tak tedy říkat taky a přinesla v náručí všechny moje sourozence a dala je ke mně.

3.

           Viděl jsem je poprve a byl jsem překvapený, že jsou černí, jen já jsem podobný na mámu, ale trochu jinak, jsem takový mourovatý. Byl jsem rád, že jsem opět s nimi, ale na druhé straně ne, myslel jsem si, že ten malý domeček, do kterého mne panička přinesla a ve kterém mi bylo tak dobře, bude jen můj. Teď se tu tlačíme jeden na druhého a pro mámu tu už ani místo žádné nezbylo. Dlouho mne to ale netrápilo, byl jsem z toho všeho tak unavený, že jsem opět usnul. Tentokrát jsem spal tvrdě, probudil jsem se až ráno. Panička běhala sem tam a stále něco přenášela. Nakonec nás jednoho po druhém vytáhla a přenesla k nějaké misce, kde bylo mlíčko. Mělo chuť toho mlíčka, ve kterém jsem se vykoupal, ale na rozdíl od něho bylo teplé. Bylo ho tam hodně, takže jsem se ani nemusel bát, že mi ho sourozenci vypijí, ale i tak jsem raději hltal plnými doušky. Kočka nikdy neví. Jak jsme se napili, panička nás znovu po jednom přenesla do našeho malého pelíšku a my jsme usnuli.
          Tak to ubíhalo několik dnů, už ani nevím kolik. Sem tam za námi přišla máma, zkontrolovat, jak se nám daří a když viděla, že jsme spokojení, tak zase odešla. Nožky nám sílily a tak jsme se snažili z pelíšku vylézt ven. Mně se to podařilo jako prvnímu, ale vzápětí jsme byli venku všichni. Ještě neohrabaně jsme si celou místnost prozkoumali. Když panička viděla, že už se umíme docela rychle pohybovat, tak nás naskládala do nějakého košíku a vyšla s námi z domu. Pak se na mne podívala, zamyslela se a vrátila se nazpět. Uchopila mne a přenesla do mého pelíšku nazpět. Nevím jak je to možné, ale hned jsem tušil, že své sourozence vidím naposledy. Tichounce jsem za nimi mňoukl a oni mi odpověděli. Asi to věděli taky. Panička jim šla zřejmě hledat nový domov.
          Kdyby to jen věděla máma, jistě by je nedala. Ale takový je kočičí život a nedá se proti tomu nic dělat. Moc jsem po nich tesknil a dokonce bych jim v pelíšku přenechal i víc místa. Najednou byl pro mne pelíšek příliš velký a studený, proto jsem se rozhodl, že ho navždy opustím a půjdu své bratříčky a sestřičky hledat. Znovu jsem se z něho vyškrábal a zamířil rovnou ke dveřím. Byly zavřené. Tak jsem si u nich lehnul a trpělivě vyčkával, až se otevřou. Trvalo to téměř celé odpoledne, než se panička vrátila. Už jsem jí slyšel z dálky, jak šoupá nohama, a připravil jsem se k útěku. Když se dveře otevřely, na nic jsem již nečekal a rychle jsem jimi proběhl. Panička při tom na mne málem šlápla, zamňouknul jsem a vyběhl jsem z domu takovou rychlostí, že jsem si ani nestačil všimnout mámy, která zděšeně pozorovala co se to jenom děje. Běžel jsem a nevěděl kam, jen jsem slyšel, jak panička za mnou volá "Tuláčku, i ty jeden rošťáku". Teprve teď jsem se rozhlédl, kam to vlastně běžím. Zkoprněl jsem a rychle jsem zastavil. Všude kolem mne bylo plno různých tvorů a tvorečků. Všichni mne upřeně pozorovali.Byli tady okřídlení dvounožci všech velikostí a různobarevným peřím. Dokonce někteří byli i menší než já a ti se mi moc líbili, hezky žlutě svítili. Později jsem se dozvěděl, že to byla kuřátka, děti těch okřídlených dvounožců.

4.

Byl tam i jeden velký okřídlenec a stále říkal hudry hudry. Toho jsem se bál nejvíc. Ale byli tu i větší a čtyřnozí tvorové a některým dokonce z hlavy vyrůstaly dva divné předměty. Připomínaly mi kočičí ocásky, ale nevrtěly se. To ty naše se hezky vrtí. Nu, ale pak se ke mně rozběhl nějaký velký ošklivý čtyřnožec, připomínající obrovskou kočku, ale strašně vrčel a to kočky nedělají a tak jsem nečekal a raději zamířil přímo do otvoru ve velkých vratech. Stihnul jsem to. To velké zvíře u toho otvoru vrčelo a funělo, ale ke mně se dostat nemohlo. Byl jsem z toho moc vystrašený, ale zároveň mne hřál pocit vítězství. Vzpomínám si, že když jsme s mámou byli ještě všichni pohromadě, že nám dávala rady do života a jedna právě byla: "kdo uteče, vyhraje". A mně se to hned napoprvé podařilo. Tato rada byla pro mne v životě nejcennější a nejdůležitější, protože jsem jí nejvíce používal a mnohokrát mi zachránila život.
          Po chvíli ke mně přišla máma, pohladila mne svým jazýčkem a říkala mi, že ten uvrčený čtyřnožec se jmenuje Mutt a bát se ho nemusím, že on kolem sebe jen roznáší hrůzu, ale ve skutečnosti je na nás, kteří patříme ke dvoru moc hodný, a nikomu neublíží. A jak by taky mohl, vždyť už nemá ani zuby. Panička ho krmí jen samou kašičkou. Je tady taky ale nejstarší. A to, že vrčí a za každým cizím tvorem běhá a štěká, to on musí, je to jeho práce, hlídá totiž celé toto hospodářství. A tak mne máma přesvědčila, abych šel za ní nazpět na ten dvůr, z kterého jsem tak rychle uprchl.
          Když jsem vyšel ven, tak ten uvrčený Mutt už najednou nebyl uvrčený a ani tak ošklivý. Doběhl ke mně, očichal si mne a zase odešel. A tak jsem se začal se všemi přátelit, líbilo se mi to a na sourozence jsem si už ani nevzpomněl. Ale s kým jsem se spřátelit nemohl, byl Hudry Hudry, tak jsem mu začal říkat. Raději jsem nevyhledával jeho společnost a on zase mou. Chodil si tu po dvoře, se vzpřímenou hlavou, jako by mu to tu všechno patřilo. Máma mi říkala, že se ve skutečnosti jmenuje krocan, pro mne ovšem navždy zůstal Hudry Hudry. Ale s kým jsem se nejvíce přátelil, bylo malé štěňátko, které panička přinesla v tom košíku, ve kterém odnesla mé sourozence. Jmenovalo se Bert a taky tu bylo nové a zrovna tak vystrašené jako já. Skotačili jsme spolu, báli jsme se spolu a taky jsme spolu utíkali o závod, když nám hrozilo nějaké nebezpečí. Ale přiznám se jenom vám, že k němu chovám, kočičí úctu, protože je mnohdy odvážnější a rozvážnější než já. Ale já jsem naopak zase moudřejší. A tak se spolu doplňujeme a vymýšlíme samé psí kočičiny. Prolezli a prozkoumali jsme spolu celé naše hospodářství. Kam Bert nemohl, tam jsem šel na průzkum sám. Berta to mrzelo, že já mohu všude a on se musí držet jen při zemi.
          Ale vzpomínám si, že jednou mu to nedalo a následoval mne tam, kam jinak psi nechodí. U stodoly měla panička naskládanou velkou hromadu desek a na ní ještě nějaké to harampádí. Desky nebyly stejné a tak jsem ty vyčnívající konce, používal jako schodky, když jsem běhával na střechu té stodoly dělávat průzkum, jestli se k nám někdo, či něco od lesa neblíží. Byl odtud nádherný výhled. Pro vás by to byla rozhledna, ale pro nás kočky je to pozorovatelna.

5.

          Náš dům stál v údolí na louce a za námi byly velikánské zalesněné kopce. Ale co mne svádělo prozkoumat nejvíce, byla v dáli velká vodní plocha, která snad neměla ani konce. Když tu sedávám někdy s mámou, tak mně vždy říká, že k té vodní ploše nikdy nesmím. Nu, ale vraťme se k Bertovi. Když jsem mu vždy vyprávěl, co všechno je z té pozorovatelny vidět, byl z toho moc smutný. Vždycky mne jen upřeně pozoroval, jak si po těch schodkách z desek pružně poskakuji. Je pravda, že nahoře pod okapem byly už jen nějaké bedýnky, tam to bylo složitější, ale pro mne maličkost. A tak jak mne Bert vždy upřeně pozoroval, jednou mu to nedalo a já jsem pak nechtěl věřit svým kočičím očím. On se po těch schodkách vypravil za mnou. Seběhnul jsem tedy k němu a ukazoval jsem mu na kterou tu desku má šlápnout. Světe div se, ono to opravdu šlo. On taky Bert není jen tak obyčejný pes, je štíhlý a samý sval. Nejvíc mu ale závidím tu známku na krku. Nu a tak si to pomalu vyšlapával nahoru, až pod ten okap. Tam ovšem už to bylo složité, bylo potřeba vyskočit na tu bedýnku a pak se předními tlapkami zachytit za okap a vytáhnout nahoru. A to byl pro Berta problém. Okap byl nad bedýnkou ještě dost vysoko a tak Bert si potřeboval na něco stoupnout. Přemýšlení, na co si stoupne, bylo na mně. Vždyť jsem vám psal, že jsem moudřejší. Ale tenkrát mne nic nenapadlo, tak jsem nakonec Berta navedl, ať si mi zadními tlapkami stoupne na hřbet a já udělám kočičí hřbet a to by mělo stačit. A tak se Bert postavil na zadní tlapky a předními se zachytil okapu a pak si na mne vylezl. Bylo ho dost, ale stál jsem pevně na všech čtyřech. Pak se od mého hřbetu odrazil a vytáhl se na střechu. Ale já se při tom zřítil i s bedýnkou s té hromady desek dolů. Nu dopadlo to dobře, bedýnka spadla vedle mne. Ale po této cestě jsem se za Bertem už dostat nemohl a tak jsem vběhnul do stodoly a škvírou mezi krovy jsem vylezl na střechu za ním. To víte, my kočky se dostaneme všude.
          Seděli jsme tam dlouho, tedy já, Bert stál, aby co nejdál dohlédnul a já mu všechno ukazoval a vysvětloval. No, když už se začalo stmívat a přestávalo být vidět, tak jsme se rozhodli vrátit. Ale jaké bylo Bertovo zděšení, když zjistil, že si cestu rozbořil a nevěděl jak dolů. Na to ani můj kocouří rozum nestačil a tak nezbylo, než přivolat paničku. Domluvili jsme se s Bertem, že bude usilovně štěkat a já seběhnu dolů a budu u dveří mňoukat, což nikdy nedělám. A tak se taky stalo. Paničce to nedalo a vyšla na dvůr zjistit, co se děje. Zprvu se podívala vyčítavě na mne a pak když nahoře uslyšela Berta, jak štěká, podívala se tím směrem, chytla se za hlavu a jen řekla "panenko marja, to snad není možné". Chvíli zděšeně stála a pozorovala ho. Pak ještě řekla "já se z vás dvou jednou zblázním" a šla ke stodole. Sundala ze zdi žebřík a pomalu vylezla nahoru k okapu. Pak vzala opatrně Berta do náručí a slezla s ním dolů. No nebylo to zase tak jednoduché, jak jsem napsal, Bert už cosi vážil a panička taky a k tomu ještě nebyla žádný horolezec. Měl jsem chvílemi i strach že se zřítí dolů oba dva. Dopadlo to dobře, a přestože Bert zažil tolik strachu, už nikdy nezapomněl, co z té kočičí pozorovatelny viděl.

6.

          Když jsem mu později vždy mňoukl, co a kde jsem odtamtud opět zpozoroval, vždy věděl o čem je řeč. Na druhý den nám panička řekla, že jeden z nás bude muset jít z domu, protože se to s námi už nedá vydržet a od té doby jsme se trochu kontrolovali, ale opravdu jen trochu. Věděli jsme, že nás má ráda oba dva stejně a těžko by se rozhodovalo, kdo bude ten, co musí z domu. To víte, bylo nám již půl roku a byli jsme silní a plní života.
          Vzpomínám si, jak jsme jednou šli na průzkum k paničce do komory. Bert mne stále od toho zrazoval, ale já, že ne a ne a jde se. No co tam všechno bylo, to se neuvidí za celý život. Klobásky, salámy, sýry, koláče a mnoho a mnoho dalších pamlsků. Některé jsem ani neznal. Panička den před tím v komoře mluvila něco o nějaké oslavě, ale já jsem stejně nevěděl, o čem mluví a co to má společného s naší komorou. Jen mi to bylo divné, na co tolik dobrot pro jednoho dvounožce. Já jsem vyskočil na polici a hned jsem se do těch dobrot pustil. Až dnes si uvědomuji, jaký jsem byl sobec, že jsem na Berta zapomněl, vždyť on přece na polici nevyskočí. Naštěstí na sebe upozornil a já si to uvědomil a tak jsem začal obsah celé police shazovat dolů k němu. No to vám byl dole guláš, co se dalo rozbít, bylo rozbité. Řádil jsem tam tak, až nakonec spadla i sama police a ztropil jsem při tom takový hluk, že ho muselo být slyšet po celém hospodářství. Najednou jsem uslyšel, jak panička šoupá nohama a hned jsem věděl kolik uhodilo. Jako blesk jsem vyskočil a proletěl ventilačním otvorem pod stropem, kterým bych jindy neprolezl a byl jsem tatam. Chudák Bert ten únikovou cestu neměl a tak ho panička nachytala a odnesl to sám, tenkrát ho i uhodila. Dlouho na něho nepromluvila a veškerou svou milou pozornost věnovala jen mně v domnění, že to všechno provedl jen Bert. Zprvu se mi to líbilo, ale pak jsem si pomalu začal uvědomovat, že jsem Berta do toho navezl já a pak jsem zdrhl a nechal ho v tom samotného. Moc mne to mrzelo. Jaká škoda, že neumím mluvit lidskou řečí, jen jí rozumím, jinak bych tenkrát šel za paničkou a přiznal se, že za všechno můžu jen já a Bert je v tom skoro nevině. Bertovi už jsem se dávno omluvil a dělal jsem mu, co jsem mu na očích viděl. Nezlobil se na mne, ale já se dodnes cítím provinile a je mi z toho nanic. Jistě se vám už stalo, že jste vinu svedli na jiného a pak vás to moc mrzelo.
           A tak léto už bylo za námi, se stromů padalo listí, (které jsme s Bertem lovili ve vzduchu) a blížila se zima. Kuřátka už nebyla malá a žlutá, ale byly z nich už dospělé slepice. Zkrátka, všechno už bylo jakési jiné, jen Hudry Hudry, byl stále stejný, já se mu ale už tolik nevyhýbal, mohl si něco zkusit a viděl by, jaké já už mám drápky.
          Když mi máma vyprávěla, že v zimě padá sníh a všechno je pak bílé, neuměl jsem si představit co to je a jak to vypadá a tak jsme se s Bertem na tu zimu docela těšili. Když začal padat první sníh, tak jsme byli u Berta v boudě, (sem tam mi dovolil u něho přebývat, jinak jsem spával ve svém pelíšku na seně), tak jsme měli z něho ohromnou radost. Ale jen jsme do něho s Bertem vyběhli, hned jsme utíkali nazpět. Studí, to si neumíte představit, ale vlastně jo, zkuste si ve sněhu sundat ty vaše nátlapky a uvidíte sami.

7.

          Bylo to pro nás velké překvapení, to mi máma neřekla, že sníh studí do tlapek. Po chvíli jsme se znovu odhodlali a vběhli do něho zase, ale už tolik nestudil a tak jsme běhali po dvoře a honili ty malé vločky. Při tom jsme se zahřáli a byli jsme rádi, že nás ten sníh chladí. Nejvíc si liboval Bert, v létě musí běhat s vyplazeným jazykem, aby se zchladil, a teď nemusí, chladí ho ten sníh přes tlapky.
          Tak jsme si celou zimu toho sněhu užívali a než přišlo jaro, ještě jsme stihli provézt jednu skotačinu. Vždy, když jsem se z mámou díval na hvězdy, tak tam byl i nějaký bílý závoj. Máma mi říkávala, že je to mléčná dráha a hvězdy se po ní klouzají. Dlouho mi to vrtalo hlavou, až jednou jsem se rozhodl si tu mléčnou dráhu udělat na dvoře taky. Počkal jsem si, až panička večer dostane mlíčko od těch velkých čtyřnožců a postaví tu nádobu na chodník před chlév, jak to pravidelně dělávala. Ale protože jsem s Bertem věděl, že už to máme u paničky nakloněné, tak to mlíko musel rozlít jiný obyvatel našeho dvora. Bert přemluvil Mutta, ať si s námi zaběhá a neleží pořád jen u boudy. Moc se mu nechtělo, byl už starý a nemotorný, ale nakonec si dal říct. Běželi jsme před ním, abychom mu zakryli výhled před sebe a na tu nádobu neviděl a těsně před ní jsme uhnuli. To ale Mutt už nestačil a nádobu převrhnul. Panička okamžitě vyběhla a vida Mutta, zakřičela na něho "už i ty starý blázne nedáš pokoj". Mutt se hrozně styděl a cítil se provinile, ale my jsme měli mléčnou dráhu. Do rána to zamrzlo a na druhý den jsme se mohli klouzat, tak jako ty hvězdy. Ta naše klouzačka nebyla vidět, byla bílá jako ten sníh. Tenkrát jsme si s Bertem užili spousty kočičiny a někdy i psiny. Pozorovat jak se všem rozjíždějí nohy a někteří se tam i rozplácli, to fakt byla legrace. Jen jsme se báli, aby se tam nenatáhla naše panička, ale dlouho jsme se bát nemuseli, posypala nám to popelem a bylo po legraci.
          A takhle nám ubíhala první zima. Sníh začal pomalu tát a sem tam se tlačily ze země nějaké květy, (máma říkala, že jsou to sněženky) a to již bude brzy jaro. Tak jaro si ještě moc nepamatuji a tak jsem byl už nedočkavý, co nového do mého života mi přinese. Brzy se začínaly dít divné věci, sluníčko hřálo den ode dne víc a víc a do mne i do Berta se vlévala jakási nová energie. Tráva se rychle zelenala, kohouti běhali stále za slepicemi ba dokonce i za mámou tu chodil nějaký opelichaný kocour. Mně se vůbec nelíbil, ale mámě jo, tak jsem si řekl, že jí ho budu tolerovat. Mne cosi stále nabádalo, abych si vyběhl někam za hranice našeho dvora a běhal taky za někým, ale ještě jsem nevěděl za kým a proč. Ten mámin kocour se tu dlouho neohřál, vypařil se jak pára nad lesem. A představte si, mámě to vůbec nevadilo. Jako by tu nikdy nebyl. Ale kdysi musel mít krásný kožíšek. Pod břichem, kde mu ještě kožíšek nevypelichal, prosvítala žlutozrzavá barva. To bylo jediné, co jsem mu záviděl. A dobře, že odešel, protože, co tu není, tak mámě se daří tak nějak lépe, je hezky baculatá a moc se mi líbí. Nu a za nedlouho běhala po dvoře opět kuřata a světe div se, v pelíšku na seně, kde léhávala máma, začalo něco kňourat. Bleskově jsem byl u ní, jestli se jí snad něco nestalo, ale zůstal jsem zkoprnělý a jen jsem zíral. Máma olizovala malá koťátka. Bylo to nádherné a ten pohled mi zůstal v paměti celý život. Moji bráškové a sestřičky hledali šňupáčkem mlíčko, tak jako jsem to dělal já. Když jsem tam tak stál a díval se na ně, tak mi pomalu začínalo být jasné, proč mne to stále táhne za někým ven. Chtěl bych být taky táta, ale ne takový, jako ten opelichaný kocour, který utekl před svou odpovědností, to já bych nikdy neudělal. Druhý den ráno jsem brzy vstal a tichounce jsem se vytratil a vyběhl za plot našeho dvora. Nechtěl jsem, aby mne Bert spatřil, nevím jak bych mu to vysvětloval kam a za kým běžím a ještě by se mi vysmál, protože to se ani vysvětlit nedá, když tomu ani sám nerozumím. A tak jsem si to namířil rovnou k té velké vodní ploše v domnění, že tam někde najdu to, co hledám.