8

Kapitola II..

           Stále jsem ještě běžel. Sluníčko začínalo hřát a mně už začínalo být pěkně horko. Měl jsem žízeň a ta vodní plocha byla ještě moc a moc daleko a tak jsem hledal, kde bych se mohl napít, ale nikde nic nebylo. Už, už jsem se chtěl vrátit, ale najednou jsem zaslechl, jak někde bublá voda. Protékala tam mezi stromy malá strouha, podobná potůčku, který byl i poblíž našeho stavení a já jsem se na něj vždy díval z naší pozorovatelny. Seběhnul jsem k němu a chvíli jsem pozoroval, jak si vlnky pohrávají s oblázky a sluníčko, které tam pronikalo mezi stromy, jim měnilo barvu. Byl jsem z toho nadšený, ale musel jsem pokračovat v cestě. Hltavě jsem se napil a znovu se vydal na cestu, ale dlouho jsem neběžel, v tom horku se téměř běžet nedalo a tak jsem tam zalezl do stínu pod strom a usnul jsem. Když jsem se vzbudil, sluníčko už bylo hezký kus od místa, kde jsem ho viděl, naposledy a tak jsem si musel pospíšit, abych to do tmy všechno stihl. Znovu jsem se rozběhl, jako by mne někdo honil a ta vodní plocha se stále více a více přibližovala, až jsem byl nakonec u ní.
           No, to byla nádhera, najednou bylo sluníčko všude. Ta voda už nebyla šedá, jak jsem jí vídával z mojí pozorovatelny, ale třpytila se takovou barvou, jako má sluníčko anebo jak nosí něco podobného panička kolem krku. Pamatuji si, že jsem tam dlouho a dlouho stál a nemohl se na to vynadívat a najednou jsem i zapomněl, proč jsem tam vlastně přišel. Všechno kolem bylo pro mne něčím novým a neprozkoumaným. Je pravda, že už jsem měl hlad, ale jaksi se mi nazpět ještě nechtělo. Přistoupil jsem až k vodě a protože jsem měl už zase žízeň, tak jsem začal pít. Ale co to tam vidím, ve vodě plavali nějací divní tvorové. Myši to nebyly, i když byli taky tak rychlí a jak se tak dívám, neměli ani nohy. No světe div se, jak mohli bez nohou tak rychle běhat? Najednou mne popadla lovecká vášeň. Pevně jsem se zapřel zadními tlapkami a přední pacičkou jsem je začal lovit. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem zprvu myslel, ale nakonec jsem jednu tu živou věc zachytil drápky a vyhodil jí na břeh.

9

          Mrskala tam sebou a já jen zíral. Proč neuteče, to mě se stát něco takového, tak vezmu nohy na ramena a jsem tatam. Ale tady ta věc sebou mrskala z místa na místo a nic. Tak jsem jí nakonec tlapkou potlačil nazpět do vody a tam mi bleskově zmizela. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že to byla rybička a že je to výborná potrava a loví ji spousty zvířat, ba dokonce i někteří ptáci. A tak jsem tam ještě chvíli stál a tlapkou jsem je proháněl. Docela jsem se bavil. Náhle mne něco vyrušilo. Z křoví za mnou vyběhla nějaká velikánská slepice s dlouhým krkem a zobákem a já jsem se nestačil divit. Jak tak běžela, najednou se vznesla nahoru a zmizela někde v nebi nad vodou. No, to jsou mi věci. A jak jsem se tak za ní díval, tak jsem jí začal i záviděl. Copak tam asi je na té druhé straně? Není tam třeba to království, kde padají ti pečení vrabci přímo do tlamičky? Tuhle pohádku jsem slýchával od maminky nejraději a dokonce jsem tomu i dlouho věřil. Mít tak křídla, jak ten pták, tak bych to hned všechno zjistil. Kousek ode mne se houpala na hladině nějaká divná věc. Bylo to jako dlouhá dřevěná vana, co měla panička na dvoře a k tomu byla ještě uvázaná ke břehu nějakým provázkem a to mne zlákalo, protože panička uvazuje doma jen ty, co zlobí. A tak jsem se tam vydal na průzkum, ale něco mi taky našeptávalo, že už bych se měl vrátit domů, jinak to do setmění nestihnu a máma, Bert i panička by se o mne strachovali, jestli se mi něco nestalo. Nu, ale moje kočičí zvědavost byla přece jenom silnější a já vykročil směrem k té vaně a raději se ani neotáčel. Nebyla daleko od břehu, doma jsem takovou vzdálenost přeskočil bez rozběhu, ale tady byla přece jenom voda. Vzpomněl jsem si na mámu, jak mi vždy zakazovala chodit sem k této vodě. A můj kočičí instinkt mi taky říkal, že se mám raději vodě vyhnout. Ale když ta vana se tak hezky houpala. Já vím, že jsem byl a jsem dosud takový neposeda a tak jsem se nakonec odvážil, rozběhl se a vší silou jsem se odrazil od země a skočil do té vany. Podařilo se to a stálo to za to. Hezky se to se mnou houpalo a bylo mi tam moc dobře. Najednou jsem zapomněl i na celý můj domov, a protože sluníčko stále ještě hodně hřálo, vlezl jsem si tam pod nějakou lavičku do stínu a spokojeně jsem si předl. Pozoroval jsem při tom oblohu, kolik divných ptáků si tady nad tou vodou poletuje. Z výšky se vrhali do vody, dotkli se hladiny a znovu vzlétli. Zřejmě lovili ty rybičky. Byl jsem z toho všeho tak udivený a unavený, že jsem tam nakonec usnul. Musel jsem spát dlouho, protože když mne vzbudil chlad, tak všude okolo už byla tma. Vanička už se ani tolik nehoupala, jen jsem slyšel, jak si vítr pohrává s vlnami na hladině. Nebylo vidět ani na krok, ale my kočky vidíme i potmě a tak jsem se upřeně rozhlédl kolem, kam to mám vlastně zase skočit a pelášit domů. Ale břeh nikde nebyl, tak jsem to zkusil vysledovat po tom provázku, který vedl ke břehu, ale zděsil jsem se, nebyl tam. Pojala mne hrůza. Tak jako jsem tenkrát tušil, že mne mí sourozenci opouštějí a že už je vidím naposledy, tak i teď jsem tušil, že ztrácím navždy svůj milovaný domov a všechno co mi tam bylo tak blízké.

10

          V hlavě se mi honily ty nejhorší myšlenky. V duchu jsem viděl z vody vystupovat nějaké stvůry, které ke mně natahovaly své dlouhé pracky a snažily se mne uchopit a strhnout dolů do vody. Zbytečně se neříká, že strach má velké oči. Já to opravdu v tu chvíli viděl. Znovu jsem se schoulil pod lavičku, packy jsem si dal přes uši a ani jsem nemňoukl. Zůstal jsem tak až do rána. Byla to tenkrát nejdelší noc v mém životě. Čekal jsem a nevěděl na co. Když se začalo konečně rozednívat, tak jsem znovu nabyl odvahy a natáhl jsem hlavu přes okraj té zpropadené vany a rozhlížel jsem se, kde to vlastně jsem. Břeh směrem k mému domovu už byl téměř v nedohlednu. Poznal jsem ho podle vysokého zalesněného kopce. Na druhou stranu to bylo rovněž tak daleko. Byl jsem sám, samotinký uprostřed té velké vody. Střídal se u mne pláč se žalostným mňoukáním. Proč já jsem jenom neposlechl mámu a k té vodě jsem chodil, jistě to věděla, co všechno se může kočce u vody stát. Na pevné zemi se my kočky může spolehnout na svou mrštnost sílu a drápky, ale tady je mi to k ničemu. Ani moje kočičí moudrost se nedala využít. Až teprve pozdě odpoledne, jsem si všiml, že se k nám přibližuje podobná vana, jako byla tato, jen měla zakroucené konce. Seděl v ní dvounožec-člověk a stále se pohyboval a mával ve vodě něčím podobným, jak panička na tom dává péct chléb do pece. Jindy bych se cizího dvounožce bál, ale tentokrát jsem v něm viděl tu nejlepší bytost na světě. Přibližoval se ke mně velmi rychle, pak ty dlouhé lopaty vytáhl, vložil je pod sebe a upřel na mne svůj zrak. A já zase na něho. Chvíli jsme se tak pozorovali a pak on řekl: "no nazdar, tak tohle bych nečekal". Pak se ke mně naklonil a uchopil mne a opatrně přenesl do své vany. Tu mou přivázal k té své a začal opět těmi lopatami máchat ve vodě a pomalu jsme se začali přibližovat ke břehu, ale radostí jsem nejásal, protože byl na opačné straně mého domova.
          Trvalo to až do setmění, než jsme k němu připluli. Pak mne ten dvounožec uchopil a vzal si mne pod paži, k tomu ještě nějaký prut a tašku plnou těch rybiček, co jsem si s nimi včera na břehu hrál, ale byly mnohem větší. Byl jsem moc rád, že už jsem z té vody pryč a proto mi už bylo úplně jedno, s kým a kam jdu. Choulil jsem se k němu a ani jsem nedutal. Přišli jsme k domečku na kolech a ten dvounožec mne strčil dovnitř a za mnou všechno, co z té vany vzal. Pak vlezl za námi, uchopil to kolečko, co ty domečky vepředu mívají, a domeček se rozjel. Viděl jsem ho jednou u nás doma, jak paničce takový domeček přivezl šicí mašinku. Ale ještě nikdy jsem v něm nejel. Bylo to příjemné, jen kdyby sebou tak neškubal a nehučel. Cestou jsem sledoval okolí, kde byl kolem jen samý les. Moc se mi líbilo, jak si ten domeček dělal před sebou světlo, tak tohle kdybych uměl, to by bylo něco. I když my kočky vidíme i v noci.
          Jeli jsme dlouho a k domu toho dvounožce jsme přijeli až za tmy. Byl velký a celý osvětlený, ale neviděl jsem nikde dvůr a ani slepice tu nikde neběhaly. Ale k dvounožci přiběhli dva velcí psi a páneček mne před nimi znovu zavřel do domečku na kolech a říkal jim, že jim veze kamaráda.

11

          Podivil jsem se tomu, protože jsem věděl, že to není pravda, musel bych přece o tom něco vědět. Nebo že by tím myslel mne? No, tak to tedy ne. Ani za nic. Máma mi vždycky říkala, dej si velký pozor na cizí psy a nikdy se s nimi nekočkuj. Zpozorovali mne a hned se vrhli k oknu a hrozně na mne štěkali. Opět mne pojala hrůza, ale dvounožec na ně zavolal "fuj" a oni si mne přestali všímat. Mne to ale urazilo, copak já jsem nějaký fuj? Já přece voním senem a ne tím, co panička každý den vozila ze chléva od čtyřnožců a říkala tomu fuj. Páneček pak šel a psy zavřel do nějaké velké klece. Zřejmě jich tu bude asi víc, když mají tak velkou klec, na co by jim jinak byla, vždyť mně stačí malý pelíšek. Pak se ten člověk vrátil pro mne a šel se mnou do toho velkého domu. U dveří ho čekal další dvounožec a pak ještě tři malí dvounožci. Hned jsem pochopil, že jsou to jejich děti. Něco jim řekl, ale to jsem neslyšel a děti se ke mně rozběhly a s hlasitým smíchem mne uchopily a běžely se mnou dovnitř do velké místnosti. To jsem tedy zíral, všude na stěnách visely hlavy nějakých čtyřnožců s parohy, na uřezaných haluzích tam seděli nehybní ptáci a byly tam pověšené i nějaké kožíšky. Nikdy jsem takové ptáky ani čtyřnožce ještě neviděl. Začínal jsem se bát, ale děti byly na mne hodné a stále mne hladily po kožíšku a volaly na mne Plaváčku. Záhy jsem pochopil, že to teď bude asi moje nové jméno. Ale původního jména Tuláček - Roamer se stejně nikdy nevzdám. Připomínalo mi domov a na ten se nezapomíná. Za chvíli vešli dovnitř i ti dva dvounožci a bylo mi už jasné, že to bude můj nový pániček a panička. Být to jindy, tak už jsem měl v tom velkém pokoji dávno všechno prozkoumané a očichané, ale já jsem najednou jakoby ztratil chuť něco ještě poznávat. Bylo mi smutno po mém domově, doufám, že se tam jednou vrátím. Copak asi dělá Bert, jistě všude běhá, čichá a hledá mne. A co moje máma, ta je určitě nešťastná. Nová panička postavila do kouta misku s mlíčkem a páneček upravoval nějakou krabici, která měla sloužit jako můj pelíšek. Napil jsem se a raději jsem se šel schoulit pod lavici, kde jsem vzápětí i usnul. V noci jsem se několikrát probudil a potichu, tak abych nikoho nevzbudil, jsem prozkoumával můj nový domov. Na druhý den ráno jsem měl už dvě misky, jednu na vodu a v druhé byly nějaké moc chutné kuličky. Panička říkala, že jsou to granule, ale já jsem stejně nevěděl co to je a byl jsem spíš zvědavý jen na to, kde rostou. Ale nikdy jsem to nezjistil. A na chodbě jsem měl dokonce i svůj záchodek s pilinami, protože samotného mne ven nikdy nepouštěli a taky mne to tam ani netáhlo, protože tam páneček někdy míval puštěné ty dva psy. Chodil jsem tam jen s dětmi, ale to ti psi museli být zavření nebo byli s pánečkem někde na lovu. Když byli zavření a páneček nebyl doma, tak jsem se schválně promenádoval před jejich klecí. A to jste měli vidět, co to s nimi dělalo, ale to opravdu jen když páneček nebyl doma, jinak by je za to snad na mne i pustil. Děti z toho měly taky hroznou radost. Paničce to bývalo jedno, moc toho nikdy nenamluvila, jen stále seděla a dělala nějakými drátky dětem z klubíčka různé oblečení. Kdysi to udělala i mně a v zimě to na mne navlekla a já se tenkrát málem zbláznil.

12

          Sám nevím, co to se mnou bylo, ale tak jsem vyváděl, až jsem se sám nepoznával. Cítil jsem se jako v nějaké kleci, odkud mi čouhají jen packy, ocásek a kousek hlavy. Panička to rychle se mne sundala a víckrát to už na mne neoblekla. Ještě si vzpomínám, že to tenkrát odneslo i několik porcelánových hrníčků, jak jsem běhal i po zdi. Pak došel páneček a hrozně se rozčiloval, když mu to panička řekla. Možná bych si tehdy i nějakou slízl, ale děti mne zdatně bránily. Páneček se pak uklidnil a přestal si mne všímat. A jak jsem zjistil později, nevšímal si mne už nikdy a tak to pro mne přestal být můj páneček a byl pro mne už jen pán těch psů. A bylo to tak lepší, stejně jsem se ho bál, byl takový tvrdý, zkrátka žádné ťuti muti. V zimě jsme se chodili s dětmi klouzat. Vodou si postříkaly prostranství před domem a to jim do rána zmrzlo a na tom se pak klouzaly po zahnutých nožích, které si kličkou přišroubovaly na boty. Hrávali jsme si tam na honěnou, ale já jsem je nikdy nedohonil. Když už jsem je měl, tak rychle zabočily a já jsem klouzal po zadku dál. Tato hra mne bavila nejvíc. Připomínalo mi to mojí mléčnou dráhu, ale tato byla mnohem a mnohem větší. Panička měla od nás vždy, alespoň na chvíli pokoj, protože když jsme si hráli uvnitř domu, tak jsme při tom nadělali hodně hluku a i když k tomu byla panička nevšímavá, tak hlava ji z toho jistě bolet musela. Jednou jsme hráli na schovávanou a na mne při rozpočítávání vyšlo, že se mám schovat, ale času na to moc nebylo a tak jsem hupnul v prádelně do otvoru, do kterého panička strká špinavé prádlo. Děti chodily a všude mne hledaly, ale najít mne nemohly. A tak jsem ani nedutal a nakonec jsem tam usnul. Už nevím, jak jsem dlouho spal, ale vzbudilo mne, jak panička na mne hodila nějaké prádlo a zavírala dvířka. Mě pojala hrůza a vyrazil jsem z těch dvířek takovou rychlostí, že když jsem dopadl na paničku, která dřepěla před nimi, tak jsem jí svalil na zem. Chvíli ležela a nevěděla co se to děje. Pak rychle vstala a začala mne honit po domě. Ale chytit mne neměla šanci. Zanedlouho ji to přešlo a už si mne nevšímala. Děti z toho měly velkou legraci a stále se jen smály. Dokonce dostaly za to, od paničky i pohlavek. Panička měla ráda květiny a tak je měla všude. Ale pro mne tyto květiny jako by neexistovaly, nesměl jsem na ně a tak jsem to respektoval. Ale jednou si zase panička přinesla nový květináč a mně to hned připadalo jako nějaká tráva. A když se s tím sklonila ke mně a dala mi ochutnat, byl jsem si už jistý. Chtěl jsem ještě, ale panička říkala, že to je jen na parádu a dala to na polici až pod strop, abych na to nemohl. Cha, cha, mňouknul jsem si tiše. No, v noci se na to mrknu. Když odbilo na hodinách druhé bim-bam, to já vždy přesně sleduji, abych věděl, kdy už konečně bude ráno, tak jsem se potichounku vypravil na lov, kde byla ta pochoutka.

13

          Ano, byla ještě tam. Šklebila se na mne a mně to připadalo jako výsměch mé bezradnosti, jak se na ni mlsně dívám a nevím, jak se k ní dostat. Chvíli jsem přemýšlel, jak ji ulovit a nezpůsobit při tom hluk, nebo jinak by se pán mohl vydat lovit mne. Nic jsem nevymyslel a tak mi nezbývalo než si pro ni vyskočit. Ale dva metry, to jsem ještě nikdy nedokázal. Vím, že mí praprapředkové skákali mnohem výš, vyprávěla mi to máma. Oni dovedli lovit ptáky za letu. A taky mi říkala, že nikdy nic nelovili pro zábavu, ale jen když měli hlad. No jó, to byli oni, ale svedu to já? Musíš, musíš, říkal jsem si. A tak jsem soustředil veškerou energii a myslel jsem je na ten květináč: on ke mně nebo já k němu. Nehýbal se, tak jsem vystartoval já. Svaly se mi napjaly a vyskočil jsem takovou rychlostí, až jsem se tomu sám podivil. Byl to mžik, ani nevím, jak to proběhlo, ale květináč byl dole. Jen jsem slyšel tu ránu a už, už jsem chtěl vzít roha, ale kupodivu byl klid, pánečkové a děti spali dál. Tak a teď jsem se do toho pustil, měl jsem do rána čas, tak jsem nespěchal a řádně jsem si to vychutnal. Ale myslím, že jsem to přehnal, pak mi bylo zle a pozvracel jsem se z toho. A navíc mi ještě došlo, co jsem to vlastně provedl. Druhý den ráno k nám přišla za paničkou nějaká návštěva. Já jsem se celou dobu choulil v koutku, kdy že ten páneček spustí kvůli té trávě, ale kupodivu byl klid. Asi si mysleli, že to spadlo samo a nenapadlo je, že bych v tom mohl mít drápky já. Přesto jsem v tom koutku pro jistotu zůstával dál. Ta paní si odložila kabát na moji lavici a šla si povídat s paničkou. Pozoroval jsem ten kabát, jak se tetelí na mé lavici a co to nevidím, nahoře z něho kouká něco chlupatého a tak jsem se téměř neviditelně, a to já umím, přemístil na tu lavici. Připlížil jsem se pomalu k tomu chlupatému tvorovi, co vykukoval z kabátu a čichnul jsem k němu. Měl podobnou vůni, jako ten co visí pánečkovi na stěně, ale na ten, jsem nesměl. Páneček mi to zakázal a já jsem se ho bál a tak jsem jeho příkazy respektoval. Mělo to takový svůdný zvířecí pach a jako bych to již někde venku, když si hrajeme s dětmi cítil. Zatemnilo se mi před očima a vyrazil jsem. Už si přesně nepamatuji, jak se to všechno seběhlo, ale vím jen, jak se mi zježily všechny chlupy i s vousy, uši se mně sklonily dozadu, ocásek se mi vztyčil a pak už si jen pamatuji, jak ty chlupy lítaly na všechny strany. Nechutnaly mi a tak jsem se rychle dostával pod ně. Už už jsem tam byl, když v tom mě panička uchopila za kožíšek a rychle zvedla nahoru. Nebojte, nezbila mne, jen mi vyhubovala. Proto jsem jí měl radši než pána. Ale já jsem si jí ani tak nevšímal jako té paní. Držela v rukou mojí kořist (kabát s rozcupovaným liščím límcem) a to, co jsem viděl v jejím obličeji, jste ještě neviděli. Nebyl smutný nebo hrozivý, byl takový jakýsi udiveně vystrašený. Takový výraz jsem ani u své paničky nikdy neviděl, přestože jsem se jí už nazlobil dost. To my kočky takové grimasy neumíme, své pocity a nálady vyjadřujeme ocáskem. Jak mne panička pustila, tak jsem se raději vytratil do svého pelíšku. Všiml jsem si ještě, jak se děti potichounku usmívají, tak aby je panička neviděla.

14

          Ta se mnou pak až do večera nemluvila a já jsem ani nevěděl pořádně proč. Když byla venku velká zima, tak panička vždycky nanosila dříví a dala ho do takového černého otvoru ve zdi a pak si hrála s malou krabičkou a najednou jí z ní vyšlehnul plamínek a ten pak přenesla do toho otvoru s dřívím a on se zvětšoval a zvětšoval, až ho byl najednou plný otvor. A čím byl větší, tím více z něho vycházelo teplo. Někdy se to nedalo ani vydržet. Ale líbilo se mi to a rád jsem se do plamene vydržel dívat celou noc. Když jsem ho tak pozorovával, vrtalo mi to mou kočičí hlavou, kde jenom se ten plamen nahoře schovává nebo kam to tam leze. Jednou to musím prozkoumat, ale to bude asi až na jaře, protože mu panička nosí stále nové a nové dříví, aby ten plamen měl co jíst. Ale řeknu vám, že toho za tu zimu snědl. Jednou přinesl pán z lesa malý stromek, tak aby to děti neviděly, ale mně nic neuniklo, tak jako všechno ostatní jsem měl vždy pod kontrolou. Odpoledne odjel pán i s dětmi do nějaké vesnice, mne tam ale nikdy nevzali a panička se rychle pustila do toho stromku. Upevnila ho nějak do podlahy a pak na něho dávala různé ozdoby a některé se daly i jíst a byly moc dobré. To jsem si v noci několikrát vyzkoušel. Pak přenesla plamínek z otvoru na bílé tyčinky, které byly připevněné na tom stromku, a stromeček se najednou celý rozzářil. Nakonec přinesla nějaké balíčky hezky svázané mašličkami a na každém z nich bylo něco napsáno. Poskládala je pod stromeček tak, aby bylo vidět na to psaní. Když dojely děti a uviděly stromeček, tak se jim najednou oči rozzářily a hned se pustily do rozdělování a rozbalování těch balíčků. To bylo najednou radosti, ale mne si ten den nikdo už nevšímal, jako bych tam vůbec nebyl. Ještěže to trvalo jen ten jeden den, jinak by to tam pro mne byla samá nuda. Na druhý den ráno děti brzy vstaly a šly dělat ze sněhu něco divného. Vypadalo to jako dvounožci bez noh, místo nohou měli velikánskou kouli. Nohy neměli zřejmě proto, aby jim neutekli, ale já jsem je přesto všechno, každou noc sledoval z okna a dával na ně pozor a tak jsem je až do jara uhlídal. Děti z nich měly velkou radost a já nakonec taky. Každý byl nějak jiný a byli tři, tak jako děti. V nose měli mrkev a namísto očí, jim tam děti vtlačily nějaké černé uhlíky. No jak se tímhle mohli dívat? Ale nejvíc se mi líbily jejich kloboučky. Byly to ty nádoby, co panička pokaždé vyhodí, když zapomene, že v kuchyni něco vaří a pak je tam spousty dýmu a smradu. Vždycky jsem si říkal, že jak něco tak smradlavého můžou Ti dvounožci jíst. Ale všechno co panička uvařila, tak smradlavé zase nebylo, děti mi při obědě pohodily sem tam nějaký kousek pod stůl, tak aby to panička neviděla a bylo to moc dobré. No a zima pomalu končila, dvounožci co měli místo nohou koule, které děti na začátky zimy uplácaly ze sněhu, se zmenšovali a zmenšovali, až už po nich zbyla jen poslední bílá hromádka před naším domem. Sluníčko pronikalo do pokoje, smálo se na mne a posílalo ke mně ty nejhezčí paprsky a já se smál na něj. Tedy tím naším kočičím úsměvem. To se postavíte na všechny čtyři a vrtíte ocáskem. Škoda, že vy lidi ho nemáte, to byste koukali, co všechno se s ním dá dělat.

15

          No a jak se tak na sebe se sluníčkem usmíváme, tak jsem si najednou uvědomil, že je tu konečně to dlouho očekávané jaro. Znovu se do mne vlévala ta zvláštní energie, k vůli které jsem odešel z mého prvého domova. Ne nezapomněl jsem a nikdy ani na mámu, Berta a paničku nezapomenu. Není mi zde zle, ale šťastný nejsem, jsem jen hračkou pro děti, ale nemůžu si na ně stěžovat, mám je docela rád a ony snad i mne, ovšem láska, kterou cítím k mámě a k Bertovi, to není. A protože už tu bylo jaro a panička přestala krmit v černé díře ten plamen, tak jsem se do ní pomalu chystal na průzkum, abych zjistil, kam ten plamen nahoru stále šplhal. Ve dne jsem tam jít nemohl, to by mi panička dala, nemluvě o pánovi. Počkal jsem si tedy až na noc, kdy už všichni spali. Jedním skokem jsem byl uvnitř, ale fuj, toho smradu co tam bylo. Jak si tam ten plamen mohl jenom libovat a ještě při tom tancovat. Ale protože kočka se nikdy nevzdává, tak jsem se postavil na zadní, předními tlapkami jsem se zachytil spáry v tom tmavém otvoru a vtáhnul jsem se dovnitř. Nedalo se tam dýchat a tak jsem zaváhal a pomýšlel na návrat. Ale pak jsem se podíval směrem nahoru a tam v dálce jsem viděl opět světlou díru, jako kdysi v té konvi, když jsem se do ní zřítil z toho sena, coby ještě nevidomé koťátko. Ale tato byla mnohem výš a zdála se být malinká. Viděl jsem v ní hvězdy a dokonce kousek měsíce. Že by to byla cesta do nebe? A to mi znovu dodalo odvahy a tak jsem pokračoval ve výstupu. Pomalu, pomalinku jsem se blížil k vrcholu a čím jsem byl výš, tím se mi zdála ta světlá díra větší. Ale stejně to bylo nekonečné. Drápky už jsem měl celé sedrané, kožíšek slepený a páchnul tou dírou. Sem tam mi tlapky ujely a já se zřítil vždy zase o nějaký kousek níž. Už jsem si vážně myslel, že toho otvoru nikdy nedosáhnu, ale nevzdal jsem to. Trvalo to ještě dlouho a dlouho než jsem byl téměř nahoře a taky se mi tam už lépe dýchalo. Vanul na mne shora čerstvý vánek a tak jsem napjal poslední síly, abych se zachytil tlapkami okraje a přehoupnul se přes něho. A v tom se to stalo, okraj povolil a já se řítil dolů. Už jsem neměl další sílu ani ostré drápky, abych se opět zachytil. S vrchu se k tomu na mne ještě sesypal celý ten otvor, co se utrhnul. Dopadl jsem dolů do té černé díry a hned mne to celého zasypalo. Zůstal jsem nehybně ležet a tiše jsem naslouchal. Věděl jsem, že mi toto už nemůže projít a tak jsem tam raději ještě dobrou chvíli zůstal ležet a když se nic nehýbalo, potichu jsem se sebe setřásl to smetí a vyskočil jsem ven. Nevím, ale co mne to tenkrát napadlo, říkal jsem si, že když budu spát u dětí v posteli, což jsem někdy dělával a měl jsem to i dovolené, tak pána ani nenapadne, že jsem v té díře v noci byl já a bude si myslet, že se ten otvor sesypal sám. A tak jsem za nimi vběhnul do jejich pokoje a hezky jsem se v jejich posteli uvelebil. Vzápětí jsem usnul. Ráno mne vzbudil hrozný hluk. Panička stála nad postelí a zalamovala ruce. Rozhlédnul jsem se tedy kolem sebe, co se to vlastně děje a zíral jsem taky. Někdo nám do rána začernil celou postel, ale tak, že to snad ani v té díře nebylo tak černé.

16.

          No, kdo toto mohl udělat? Z pokoje jsem zaslechl taky už i pána jak láteří a řítil se k nám do pokojíku a světe div se, přímo ke mně. Chytil mne za kožíšek a jednoduše mne vyhodil pootevřeným oknem ven, jako když panička vyhazuje ty připálené hrnce a já vlastně ani nevěděl proč. Pak se vyklonil z okna a zapískal na píšťalku a začal závod o život. Z otevřené klece se vyřítili ti dva pánovi miláčci a zamířili přímo ke mně. Zuby měli vyceněné a oči vykulené na mne. Konečně dostali příležitost mne ulovit. Vyrazil jsem směrem k lesu takovou rychlostí, až jsem si znovu odřel mé bolavé tlapičky. Les daleko nebyl, ale ti dva hafani byli rychlejší, přece jenom to byli lovečtí honicí psi. Už jsem cítil jejich dech na ocásku, ale protože už jsem se blížil k prvnímu stromu, tak jsem se z posledních sil odrazil a vyskočil na kmen toho stromu. Ještě jsem stačil udělat pár rychlých šplhů a psi už byli pod stromem. Na mne už ale nedosáhli. Řádili tam jak zbavení psího rozumu. Směrem od domu jsem zaslechl, jak se pán směje. Nechápal jsem, co tu bylo k smíchu, vždyť mi šlo o život a on se smál, jako by mne ohrožovali králíci. Proč jenom je tak zlý, vždyť jsem mu nikdy neublížil a dokonce jsem ho měl kdysi i rád. Vždyť mi zachránil tenkrát na té vodě život, tak proč mi ho teď mají jeho psi vzít? Přestal jsem vnímat čas a pacičkami jsem objímal kmen a v duchu jsem mu děkoval, že mne zachránil a on mi rozuměl. Mám rád stromy a rád je poslouchám, když si za větru spolu povídají. To byste viděli, co všechno se mezi stromy povídá a jak si na dálku předávají zprávy. A jak jsem objímal ten strom, zaslechl jsem opět pánovu píšťalku a oddechl jsem si. V tu chvíli jsem věděl, že nebezpečí pominulo. Pán své psy odvolal a snad si i myslel, že se vrátím a šel do domu, jako by se nic nestalo, ale stalo se, ve mně se najednou něco zlomilo a já už se vrátit nechtěl. Už nikdy nebudu všem dvounožcům tolik důvěřovat. Nejsou všichni hodní, tak jako byly ke mně tyto děti a panička u nás na dvoře. Slezl jsem dolů a naposledy jsem se otočil ke svému bývalému domovu a tichounce se rozplakal. Přece jenom jsem tam zažil i pěkné chvíle. A se slzami v očích jsem se rozběhl do, tmavého a pro mne dosud neznámého lesa. Ještě nikdy jsem nebyl v lese sám. Kožíšek jsem měl stále ještě slepený z té černé díry, ale to mně ani tak nevadilo. V dáli jsem ještě slyšel, jak děti za mnou volají "Plaváčkůůůůů neopouštěj nás a vrať se k nám", bolelo mne to u srdce, ale nezastavilo mne to a utíkal jsem dál, i když jsem přes samé slzy v očích neviděl ani na cestu.